Mimořádná doba před nás staví větší nároky

Mt 26,14-27,66

Květná neděle

Květná neděle je poslední nedělí doby postní a současně nám otevírá tzv. SVATÝ TÝDEN. Svou časovou posloupností i svým obsahem nás bezprostředně uvádí do vrcholné události všelidských dějin. Do nepochopitelné a vše přesahující oběti Božího Syna, oběti VYKOUPENÍ a následně pak do svátků VZKŘÍŠENÍ Krista a obnovy života vůbec.

Tradičně začíná svěcením ratolestí a četbou evangelia o triumfálním vjezdu Pána do chrámu – triumfálním, přestože na mláděti soumara – ale jásající dav konečně rozluštil tajenku o „židovském králi, přijíždějícím na oslátku“, tak jak ji sděloval prorok Zachariáš (Rozjásej se, Siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, oslátku, osličím mláděti. Zach 9,9)

My si tento okamžik, předcházející svátkům Paschy v Jeruzalémě, připomínáme průvodem s  jívovými proutky – leč, letos je všechno jinak. Nekonají se obřady, nevysluhují se svátosti, díky epidemii vymizí oslava velikonoc z našich kostelů. Ale – nemusí, co víc, nesmí vymizet z naší paměti. Ano, mnohé je a bude letos jiné, nebudou mše sv., průvody, nebudou ani koledníci, ani oblíbená pomlázka, nebude mnohé – a hospodyňky možná ani nebudou péci tradiční velikonoční jídla … (Snad si díky letošní mimořádné situaci uvědomí i ti, kteří berou velikonoce jen jako folklór, případně jako svátky jara, že Velikonoce mají i jiný rozměr, než jen mazance, vajíčka a pomlázku.)

Velikonoce jsou oslavou nového života. Nejen toho jarního znovuzrození přírody, ale především, mají duchovní charakter. Jsou oslavou Kristova Vzkříšení. Na to si však ještě necelý týden počkáme. Po jásavém Hosana na začátku mše sv. následují Pašije. Letos nikoli recitovanými či zpívanými, pro mnohé tak dlouhými.

Vždyť, pokud se při Pašijích díváme na hodinky a netrpělivě poposedáváme v kostelních lavicích, pak nás mnoho neosloví. Zkusme pro ten letošní rok, kdy nám epidemie ze dne na den, vzala všechny, po staletí se vyvíjející tradice i liturgii; kdy Květnou neděli oslavíme za zavřenými dveřmi svých bytů, zkusme ji prožít neméně intenzivně. Možná se nám to právě, pro onu vnější nedostupnost všech rekvizit, na něž jsme byli zvyklí, podaří.

Středem této neděle není ani průvod, ani žehnání kočiček, ale evangelium o umučení našeho Pana, tzv. PAŠIJE, (z latinského slova PASSIO = UTRPENÍ).

Nespoléhejme pouze na přenos liturgie prostřednictvím médií, ale zkusme se stát sami aktéry tohoto dramatu. Vezměme do rukou Písmo sv. a nalezněme si tam evangelium sv. Matouše (26,14-66) a pomalu si jej přečtěme. (Vlastníci Nedělních misálků, nebo aplikace v mobilech či tabletech, budou mít hledání textů snazší – ale já bych pro tentokrát odložil novodobou techniku, a volil bych Písmo sv.)

A nechme na sebe dolehnout tu děsivou atmosféru posledních hodin Kristova života. (Se staršími dětmi můžeme i nacvičit čtení podle schématu: vypravěč, Ježíš a všichni ostatní, jak to známe z kostela, ale je dobré se společně připravit, nebát se barevně jednotlivé role podtrhnout – kniha Písma tím neutrpí.) Zkrátka, zkusme z oné vnější, nepříznivé situace vytěžit „jiné velikonoce“. Neříkám lepší, či kratší. Říkám jiné. Domácí. Rodinné.

Zapojme děti, zeptejme se jich, co je na pašijovém příběhu nejvíc zaujalo. Dejme slovo každému z nich, i těm nejmladším. (Možná budeme překvapeni, jakých reflexí jsou schopny, a možná budeme překvapeni, jak i na nás pašije zapůsobí.) Nechme je nově zaznít – tolikrát jsme je slyšeli a právě dnes nás mohou oslovit novým detailem, novou skutečností.

Zdržme se potřeby k Pašijím cokoli dodávat, či jakkoli je komentovat. Buďme posluchači největšího dramatu dějin a současně největší zprávy, jaká kdy zazněla. Ježíš přece na tom kříži zemřel pro nás!

Nebo: dovolím si ještě jeden návrh na způsob prožití evangelia o umučení Páně. Vezměme si na pomoc Kristova slova na kříži. (Myslím oněch tradičně předkládaných: „Sedm slov na kříži“.) Nemusíme mluvit o všech, stačí třeba jedno, dvě – a rozjímejme o nich, buďme uvolnění a nebojme se tak činit nahlas (možná nás děti poprvé uvidí, jak se modlíme; jak prožíváme slova Písma a bude to pro ně silnější lekce, než hodiny katechismu ve škole).

Tak např.: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Platí tato slova pro mne? Umím odpouštět druhým? A také – umím odpouštět i sám sobě? Věřím v Kristovo odpuštění, nebo se nechávám spoutat pochybnostmi? Jsem vědomým aktérem svého života, nebo se nechám vláčet nejrůznějšími okolnostmi a vlastně ani nevím, co činím? (Nevím, protože se neptám Otce na jeho vůli.)

„Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“ Toužím i já po ráji? Netrpím mylnou představou, že si ráj „musím zasloužit? Odtrpět?“ Uvědomuji si, že jsem stejně ubohý hříšník, jako onen lotr po Kristově pravici? Mám jeho důvěru v Kristovu lásku, v Kristovo odpuštění?

„Ženo, to je tvůj syn – to je tvá matka.“ Ježíš odevzdá to nejcennější, svoji matku. Jaká je to láska, když na svou matku myslí v posledních chvílích života. A jakou musí mít důvěru k Janovi. Ne prázdná slova a gesta, ale kříž je často tím, co nás sjednocuje. Co nám pomáhá pochopit kým a čím jsou pro nás naši nejbližší. A také, co očekávají oni od nás.

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Vytržena z kontextu by to byla slova zoufalství, slova největší osamělosti. Můžeme si uvědomit, že i my zažíváme strach ze samoty, z opuštěnosti. Ježíš v tuto chvíli svěřuje Bohu všechnu svoji bezmoc a bídu – a přesto se ho pevně drží. Jako člověk se cítí být opuštěný Otcem – a přesto dobře ví, že jej Otec, navzdory jeho pocitu opuštěnosti, slyší a přijímá. Důvěřujeme spolu s Kristem, že i nás Bůh neopustí a že i mne v okamžiku smrti bude držet v náručí?

„Žízním!“ – po čem vlastně Ježíš žízní? Není to i moje láska, moje důvěra a věrnost, po které tak prahne?

„Dokonáno jest!“ Ježíš umírá v bolestech, ale vyrovnaný, protože jistý tím, že naplnil Otcovu vůli. Že vykonal, co měl vykonat. Že naplnil dílo lásky, které mu Otec svěřil. My si nemůžeme vybrat chvíli své smrti, a málokdy se na ní můžeme připravit. Snažíme se žít tak, abychom mohli odejít s vědomím, že jsme naplnili Otcovo očekávání? Že v nás nezůstává nic, co by nás tížilo, a za námi co by bylo břemenem pro pozůstalé? Každý večer při zpytování svědomí si můžeme zkusit, nakolik bude pravdivé i naše „Dokonáno jest.“

„Otče, do Tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Ježíš se vydává, vědomě a svobodně do Otcových rukou. A ví, je si jist, že Bůh přijme jeho ducha, jeho věčnost do otevřených dlaní, do otevřené náruče. My se každý večer v kompletáři modlíme stejná slova. Modlíme se je se stejnou odevzdanou důvěrou, jako Ježíš? S vědomím, že budeme pevně obejmuti Otcem? Že Bůh o nás ví a očekává nás?

Tato Kristova slova jsou ve skutečnosti modlitbou. Modlitbou kříže. Vlastně, celý Kristův život byl modlitbou. Modlitba není záležitostí slov. Modlitba je vztah. A vztah se musí budovat. Vztah se prohlubuje a upevňuje v komunikaci. Je i můj život ustavičným dialogem s Otcem?

Nabídl jsem vám pro letošní Květnou neděli spíše než tradiční homilii, téma k rozjímání. Rozjímat text Písma je náročnější, než si jej jen vyslechnout, nebo přečíst. Ale mimořádná doba před nás staví větší nároky. Zkusme, alespoň tyto velikonoce prožít s Ježíšem pod křížem. Když vytrváme, možná zahlédneme záblesk z otevřeného hrobu. A uslyšíme jeho: „Neboj - nebojte se!“

Jiří Vojtěch Černý