Mít čisté srdce
Flp 2,5-11
Lk 14,15-24
Úterý 31. týdne
Kristologický hymnus v listu Filipanům od apoštola Pavla, je v kostce nastíněná teologie o dvojí přirozenosti Krista. Je to brilantní pojednání, traktát, o problému, který nám dnes už nepřipadá důležitý, ale o který se vedly v dějinách teologie a filosofie úporné boje. Nebudu jej rozebírat, protože to by vydalo na hutnou a asi i málo srozumitelnou přednášku. Dnes už nemáme potíže věřit tomu, že Kristus byl BOHOČLOVĚK, tedy Bůh i člověk; Kristus v sobě spojoval celou, (tj. neumenšenou) božskou i lidskou přirozenost. V lidské přirozenosti za nás přinesl oběť na kříži, protrpěl krutou smrt se vší lidskou citlivostí; jako Bůh byl vzkříšen z mrtvých a je spolu s Bohem Otcem a Duchem svatým, součástí Božské Trojice.
My jsme schopni si představit Krista jako člověka - radujícího se, plačícího, laskavého i planoucího hněvem, trpícího a padajícího pod křížem; nejsme však sto si představit Krista jako Boha, v plnosti Jeho Božství. To je nad naše lidské chápání, a snad budeme moudřejší na věčnosti.
V Božím království, o němž je nepřímo řeč v evangeliu.
Probíhá jedna z hostin v domě farizeje. A jeden z hostí, také farizej, (jak jinak), s povzdechem pronese toužebné a jistě upřímné přání: být jednou na věčné hostině u Hospodina, v Jeho království. Možná si v duchu všichni přítomní také zbožně povzdechnou, jaká by to asi byla krása, ale Ježíš, kterému je na hony vzdáleno farizejské zbožné vzdychání, poruší atmosféru svým realistickým podobenstvím. Podobenstvím o pozvaných na skutečnou, ne vysněnou, hostinu v Božím království.
Bůh ji skutečně připravil pro všechny z vyvoleného židovského národa. Jenomže, jak to s jeho velkorysým pozváním dopadlo? Předáci národa, farizeové a zákoníci, Boží pozvání odmítli. Z nejrůznějších důvodů. Jedni kvůli mamonu, druzí kvůli svému pohodlí, další pro své světské radosti a starosti. Odmítnout pozvání je nezdvořilé, odmítnout pozvání od někoho vysoce postaveného je téměř nemyslitelné, ale odmítnout pozvání od Nejvyššího, od samého Boha, je trestuhodné! Není divu, že to Boha uráží. On však nezruší svou velkolepou nabídku, ale obrátí se k jiným, k těm „na okraji“. K žebrákům, chudákům, mrzákům, chromým, slepým… Tedy k těm, o něž nikdo na hostinách nestojí, kteří nejsou nikdy nikam zváni. A ti přijdou s radostí, jak by ne.
Dovedu si živě představit, jak zhořklo jídlo farizeům v ústech, když Ježíš domluvil. Oni sice byli pyšní, ale ne hloupí; oni dobře pochopili smysl Kristových slov. Vy, kteří se pokládáte za lepší, zbožnější, vyvolenější, jste svou pýchou a ješitností Boha odmítli, a proto Bůh to, co nabízel vám, nabídne chudým, nevzdělaným, bezvýznamným, ano i pohanům. Vy, kteří si myslíte, že máte patent na Boha, na hostinu k Hospodinu nevejdete, zatímco ti, kterými pohrdáte, jsou pro Boha vítanými hosty. Protože pod těmi jejich žebráckými hadry, v chromém těle, jim bije čisté, nezkažené srdce. Srdce upřímné a schopné lásky. A čistota srdce, to je ta jediná platná pozvánka na nebeskou hostinu. Nikoli tituly, postavení, jmění a světské zásluhy. Jen čistota srdce a schopnost nefalšované, upřímné lásky.
Co závěrem? Prosme Pána, abychom i my, přehlížení, bezvýznamní a třeba i v pohrdání všemi, vešli na nebeskou hostinu do Jeho království. Stále platí: „Hostina je přichystána a všichni jsme zváni …“
Jiří Vojtěch Černý
