Mnohé Boží dary si můžeme vyprosit
2 Král 5,1-15
Lk 4,24-30
Pondělí 3. postního týdne
Čtení z 2. knihy Královské popisuje jednu epizodku, nikoli však bezvýznamnou, z dějin izraelského království. Velitel vojska sousedního království onemocní malomocenstvím a na základě pouhé informace židovské dívky, se obrací s prosbou o pomoc na židovského krále. Ten je zaskočený jeho přáním o uzdravení, a vidí v něm válečnou léčku. Bezradného krále uklidní prorok Elizeus tvrzením, že si s nevyléčitelnou nemocí aramejského vojevůdce poradí. Jeho jistota je až zarážející: „Ať přijde ke mně a pozná, že je v Izraeli prorok.“
Mocný Náman přijede s náležitou parádou a očekává složité obřady, zaříkávání, magická kouzla, a v neposlední řadě také úctu ke svému postavení, ale nic z toho se nekoná. Elizeus se ani neobtěžuje, aby vyšel ze svého domu, jen mu pošle vzkaz, aby se sedmkrát ponořil do řeky Jordánu. Náman je uražen a roztrpčen a už, už chce odejít. Nakonec se ale přeci nechá přemluvit svými služebníky, aby se Elizeovu příkazu podřídil. A stane se něco neočekávaného! Jeho tělo je očištěno od malomocenství, je opět zdráv, a uzdravena je v neposlední řadě i jeho pýcha a ješitnost. Co je však neméně důležité, je uzdraven i jeho vtah k mocnému Hospodinu, Bohu Izraelitů a k celému židovskému národu. Výrok: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli.“ je v pohanských ústech silným vyznáním.
Na starozákonní příběh volně navazuje evangelium. Jeho hlavním sdělením je to, co ostatně zazní z Kristových úst (a co známe namnoze z vlastní zkušenosti): „žádný prorok není vítaný ve svém domově.“ Ježíš svá slova dokládá tím, že izraelští proroci Eliáš i Elizeus, vykonali ty největší zázraky nikoli pro Izraelity, syny svého národa a stejného vyznání, ale pro cizince, pro pohany. Rovněž Ježíš odmítá dělat zázraky pro své krajany, ale ví se, že kdejakého pohana už uzdravil. (Konečně, Ježíš přece svou vrcholnou oběť také nepřinesl jen pro Židy - ti ji dokonce odmítli - ale pro všechny lidi – pohany a hříšníky na celém světě, co kdy žili a žít budou.)
Jak úkorně přijali nazaretští tato slova, jaký nechali průchod svému hněvu, vznětlivosti a zatvrzelosti, jsme slyšeli dále:
„Vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, aby ho srazili dolů.“ Ježíš nejenže nesplnil jejich očekávání, ale ještě je popudí odkazem na pohany, tak pryč s ním …
Jenomže – ještě nepřišel „Ježíšův čas“ a tak evangelista lakonicky sděluje, že Ježíš „prošel jejich středem“ a pak definitivně opustil rodný Nazaret. Bůh znehybněl jejich krvelačné ruce, zahalil mlhou jejich oči, obestřel Krista oblakem nedotknutelnosti a on prostředkem rozvášněného davu odchází. (Přinejmenším, tak nějak si představuji ono biblické: „prošel jejich středem“).
Pokusím se z toho dnešního evangelního úryvku ještě něco málo vyvodit: lásku, uzdravení, milosrdenství, zázraky - nic z toho si nemůžeme vynutit. A na nic, na žádný Boží zásah, pomoc, intervenci, nemáme automaticky nárok. To vše je Božím darem, tady nám nepomůže žádná protekce. Přece si však můžeme mnohé Boží dary vyprosit. Avšak - pouze tehdy, budeme-li prosit pokorně a s důvěrou; a také, nebudeme-li Bohu vnucovat své představy, svá řešení, ale budeme-li otevření pro jeho, vždy naprosto jedinečný a originální vstup do našeho života. Bůh nehledí na to, zda je někdo Žid, nebo křesťan. Hledí na naše srdce a na naši víru. Bude-li to nezbytné, a budeme-li disponováni, zejména svou důvěrou, vírou (to jsou ve skutečnosti synonyma), pak udělá i zázrak. Ale nikoli na základě našich, kdovíjakých, zásluh nebo automaticky jen proto, že jsme v jeho jménu pokřtěni a chodíme do kostela. Jedině z lásky k nám a pro naši víru.
Můžeme a máme být vděční za své příbuzenství s Kristem (jsme přece Boží děti a On je první z bratří), a máme se snažit přiblížit se Kristu a následovat jej (jak nás vyzývá). On, bude-li to zapotřebí, docela jistě neprojde kolem bez povšimnutí, a naše prosby a potřeby mu nebudou lhostejné.
Jiří Vojtěch Černý