Mocní tohoto světa nemohou umlčet Ducha sv.
Sk 16,22-34
Úterý 6. velikonočního týdne
Apoštolové slyší z úst Pána Ježíše slova, která je jistě uvádějí ve zmatek, zarmucují je a skličují. „Nyní odcházím… odcházím k Otci…“
Není toho málo, v čem se mají apoštolové orientovat: nejprve je Kristus ukřižován a jim se zhroutí vše, v co věřili; potom se Kristus po Zmrtvýchvstání zjeví uprostřed nich a oni musí znovu bojovat se svou vírou i pochybnostmi, zda to není přelud; a teď, když si už zvykli, že se živý Ježíš nečekaně zjevuje, On jim zase řekne: „Odcházím…“
Nemají to apoštolové snadné, výkyvy z radosti do zoufalství; z naděje do beznaděje; z euforie do pochybností. Ježíš cítí, že jim svůj odchod k Otci musí nějak osvětlit a zdůvodnit. Říká proto: „Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, nebude moci přijít Přímluvce, Duch svatý.“
Možná si v tuto chvíli apoštolové říkají: „Nač je nám nejistý a neznámý Přímluvce, my chceme našeho jistého, milovaného Ježíše“. (Tedy podle pořekadla: „Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše.“) To je lidské, pochopitelné uvažování. Jenomže. Aby mohli naplnit Kristův příkaz a vyvolení: „Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha sv.“, potřebují se od Ježíše odpoutat. Dokud bude s nimi, nebudou schopni tento příkaz splnit. Už jsou natolik vyzrálí a zkušení, že potřebují samostatnost a vlastní zodpovědnost; stejně, jako dospělé děti se potřebují odpoutat od rodičů, aby mohli založit vlastní rodinu. A rodina, kterou mají založit apoštolové, není nikterak malá. Celý svět čeká na jejich slovo o Spasiteli a Vykupiteli, celý svět bude jednou tvořit jednu rodinu církve. A oni jsou ti, které Ježíš k tomuto úkolu posílá. Kristus odchází právě proto, aby mohl uvolnit místo Duchu sv., kterého apoštolové budou tolik potřebovat. Vždyť hlasateli evangelia, radostné zvěsti, se stanou až po Letnicích, po křtu ohněm Ducha sv.
Skutky apoštolské nám v prvém čtení ukazují něco z praxe hlásání evangelia v prvotní církvi. Apoštol Pavel spolu se Silou dostanou pořádný výprask. A nadto jsou ještě důkladně uvězněni a vsazeni do klády. Ti, kteří nechtějí nic o Ježíši Kristu slyšet, si myslí, že je umlčeli. Ano, mocní tohoto světa mohou umlčet Kristovi svědky, ale nemohou umlčet Ducha sv. Ten to je, který otevírá brány vězení a znovu je posílá, aby dále hlásali Kristovu lásku.
Všimněte si postavy toho žalářníka. Je to určitě poctivý a spolehlivý úředník světské moci. Důkladně apoštoly zajistí, aby mohl splnit příkaz nadřízených. A když náhle stojí před zázrakem, bere do ruky sebevražedný nástroj, protože nesplnil svůj úkol. Ale i s ním Pán ve svém plánu spásy počítá. Pavel a Sila neutečou zbaběle z otevřeného vězení, ale využijí své nabyté svobody k záchraně jeho pozemského života, a nadto mu darují život věčný. Své nespoutané, volné ruce vloží na tohoto muže a pokřtí jej i celý jeho dům. Písmo nám neříká, jak chudák žalářník dopadl, když je nechal odejít; nejspíš byl tvrdě potrestán, možná i přišel o svůj život, ale on především získal život věčný. Možná, že se stal dokonce mučedníkem pro Krista, ale získal korunu nepomíjející slávy. Tato změna z ustrašených, loajálních služebníků světské moci v neohrožené služebníky Kristovy, to je právě dílo Ducha sv. Toho Přímluvce, který byl apoštolům dán poté, co je opustil Ježíš Kristus po svém Nanebevstoupení. Tato přeměna je důsledkem pozemského odchodu Ježíše Nazaretského. Dále už nepovede učedníky za ruku jako malé děti, ale bude je vést v síle Ducha sv. jako dospělé, zralé hlasatele. Skrze Ducha sv. jim dává sílu k hlásání i k mučednictví. A oni budou po tisících ztrácet svůj život pozemský, aby dostali život věčný. Dostanou tak nekonečně více. Vždyť Ježíš přece řekl: „Kdo ztratí svůj život pro mne, dostane život věčný.“
Jiří Vojtěch Černý
