Mohu následovat jen toho, komu důvěřuji

Jer 31,31-34

Jan 12,20-33

5. neděle postní

Dnešní promluvu začnu konstatováním, pro nás ne příliš lichotivým, totiž, že jsme jako lidé, ve své většině lidmi povrchními. Neřekl jsem nic nového, ale také nic líbivého a pochvalného. Leč, za svými slovy si stojím. A hlavně, mohu se opřít o zkušenost plynoucí z Písma, o zkušenost Boha a jeho Syna se svým lidem. Pro ilustraci výše řečeného – pohrajme si, kupř. se smyslem slov: vidět (někoho) – poznat – znát – sloužit – milovat – následovat. Všechna tato slova se v dnešních biblických textech vyskytují. A mluví, jak jinak – o vztahu – o vztahu k Bohu a jeho smlouvě; k Božímu Synu a jeho výzvám – což je, opět domyšleno, vlastně totéž – jde o základní vztah lidstva k nejvyšší autoritě a nejvyšší bytosti, a důsledkem tohoto vztahu je respektování požadavků, která vůči nám má. Pravda, byl to trochu kostrbatý úvod, ale snadno pochopíte, co jím myslím.

V evangeliu se na Filipa, Kristova učedníka a apoštola, (původem Řeka) obrací jeho známí soukmenovci, (pohané) s tím, že si přejí vidět Ježíše. Je to povrchní přání a jim také jde o povrchní seznámení – jen vidět (dneska bychom třeba přemlouvali nějakého svého známého, aby nám umožnil setkat se s někým významným, případně, udělat si s ním selfíčko, nechat si podepsat jeho fotografii, apod. Nejde o nic víc, než využít své známosti a vetřít se do blízkosti někoho všeobecně známého.)

Prorok Jeremiáš v prvém čtení hovoří o poznání Boha – a tvrdí, že ten, kdo nejen zná, ale hlavně dodržuje Boží smlouvu, už Boha poznal.

- Zatímco v naší řeči je kvalitativní rozdíl mezi slovy poznat a znát někoho, stejně je tomu i v Písmu. V biblické mluvě jde o významný rozdíl. Poznat někoho znamená navázat s ním hluboký, často velmi intimní vztah. Znát mohl semita kohokoli zvenčí, z vidění, ale poznat jej mohl teprve, když s ním žil, když s ním měl hluboký, v případě muže a ženy, i intimní, vztah.

Takže Jeremiášův požadavek poznat Hospodina, znamená přijmout za svou jeho smlouvu, stát se jejím účastníkem, a tím se stát Božím dítětem. Zde zpodobněným s Izraelity, které s otcovskou rukou vyvedl z egyptského otroctví. Poznat Hospodina znamená mít v srdci, nejen na kamenných deskách, napsán Boží zákon; stát se Božím lidem, který z lásky!, která pramení z poznání Boha jako Otce, plní přikázání a slouží Bohu. Shrnuto: poznání Boha činí z Izraele Boží lid. Lid, který ctí a svým životem naplňuje Boží zákon, neboť ten má zapsán hluboko a nesmazatelně ve svém nitru, ve svém srdci, a důsledkem tohoto poznání je to, že Bůh z lásky odpouští svému lidu jeho provinění, a to i ta nejtěžší.

- Mezi prvým a druhým čtením zazněl (jako obvykle) žalm – dnes 51(50), který je připisován králi Davidovi. V něm tento největší z králů, vyznává svůj veliký hřích, a pro svou znalost Boha, pro svou důvěru k němu doufá, v odpuštění hříchů. V proměnu a očištění hříšného srdce a zahlazení nepravostí – a to vše, pro svůj vztah k Bohu, kterého poznal jako milosrdného Boha.

A teď se vrátím k evangeliu. Ježíš dokáže použít i povrchního přání známých svých apoštolů k strhující řeči, v níž umožní všem okolo, aby konečně poznali, s kým mají tu čest. Kým vlastně Ježíš je, a co obnáší jeho opravdové, nikoli povrchní, poznání. Jedná se o bezprostřední dobu před velikonocemi, před svátky Paschy, kdy bude Ježíš „oslaven“ – avšak nikoli aklamacemi provolávající slávu. (Janovo evangelium se nejspíš odehrává už po událostech Květné neděle a oslavném příjezdu do Jeruzaléma.) Namísto na trůn velekněze a vládce, bude vyvýšen na kříž. Jenomže, a to je obrácená tvář „Boží známosti“, svým ukřižováním, svou výkupnou smrtí, vykoupí všechno hříšné lidstvo a oslaví svého Otce. K Boží oslavě (na rozdíl od povrchní světské slávy) je zapotřebí nesmírné důvěry ve věrnost Otce; odvahy k tomu, nechat se zmařit, zemřít jako zrno vložené do země; a ducha služebníka, ochotného Boha následovat. (To má přeci logiku, mohu následovat jen toho, komu důvěřuji; mohu se obětovat jen pro toho, koho miluji; mohu ztratit, jen když vím, že ztráta je v posledním důsledku vždy ziskem; a smrt, že nemá poslední slovo, ale je cestou k životu.) Toto už je vyšší Kristova škola, a jeho apoštolové, učedníci – a také my – se ještě máme čemu učit. Není snadné být jeho žákem, znamená to jej následovat – a to s sebou nese mnoho vnějších těžkostí a ztrát. (Dokonce i kříž, bude-li to třeba.) Ale stojí to za to – Kristus přece říká: „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mne následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou!“

Jiří Vojtěch Černý