Moje polenské vzpomínky na dobu těsně po konci 2. světové války (1. část)

V době nacistické totality pochopitelně nemohly existovat žádné demokratické organizace pro děti a mládež - s výjimkou prorežimního Kuratoria. Proto rád vzpomínám na starého polenského kněze - pana katechetu ThDr. Poříckého, který za okupace zastupoval P. Vincence Říhu - pozdějšího polenského děkana uvězněného v nacistickém koncentračním táboře Flossenbűrg. „Pan Katecheta“ se v těchto těžkých dobách hodně věnoval malým školákům – zejména ministrantům, kteří se - pokud se pamatuji - v Polné vždycky vyskytovali v hojném počtu. Uměl poutavě vyprávět, ale měl i technického ducha a byl velice šikovný, a tak děti učil zhotovovat jednoduché elektrické přístroje – na příklad navíjet elektromagnety, sestavovat elektrická relátka, dokonce i malé jednoduché elektromotory – a vzpomínám si, že jsme s ním zhotovovali dokonce i „krystalku“- něco na způsob primitivního radiopřijímače; až po válce jsme si uvědomili, že za podmínek nacistického slídění a udávání mohla být takováto činnost pro něj dost nebezpečná. Jak jsem se mnohem později dozvěděl, pan katecheta Pořícký již před víc než šedesáti lety zemřel a je pochován ve Slatiňanech u Chrudimi.

Brzy po válce byly všude – samozřejmě i u nás v Polné - obnoveny dětské resp. mládežnické organizace Junák a Sokol (v některých jiných obcích a městech i katolický Orel), jejichž činnost byla za okupace přerušena. Zajímavé bylo, že mezi malými skautíky a sokolíky hned z počátku vznikla určitá rivalita a řevnivost - asi tak jako mezi příznivci Sparty a Slávie. Kluci si  na sebe navzájem vymýšleli různé posměšné písničky a rýmovačky o svých domnělých rivalech. Kupodivu si na ně ještě i teď vzpomínám. Byly většinou prostinké a neškodné, jen málokteré z nich však jsou „publikovatelné“: na příklad sokolíci zpívávali junákům tuto nelichotivou veršovánku: „Papíroví skauti postavili stan- a když pak přišla tma, moc se báli tam“; skauti si to ovšem nenechali líbit: „Sokolové jsou šaškové, vyřezaní z prkýnka- a když na ně skauti přijdou, hned volají tatínka!“ Takže třeba mohl být problém, pokud někdo chodil do Sokola a zároveň byl i v Junáku. Sokolové chodívali cvičit do tělocvičny v budově dívčí školy. Vzpomínám si, jak jsme cvičívali v klouzavých cvičkách s tenkou hladkou podrážkou, takže se občas stávalo, že když se cvičenec rozběhl, aby se mohl dostatečně odrazit od pérového můstku a přeskočil „kozu“ či „koně“,  uklouzly mu nohy na parketové podlaze a on místo aby nářadí přeskočil, skončil „natvrdo“ pod ním. 

Skautům se podařilo získat malou klubovnu v romantickém prostředí  věže polenského zámku. Polenský oddíl Junáka tehdy vedl Zdeněk Týnovský, z nižších vedoucích si vzpomínám na příklad na Oldu Joukla, na Honzu Krátkého a na další „velké kluky“. K těmto dospívajícím chlapcům jsme my malí cítili obrovský respekt. Učili nás morseovku, vázání všelijakých námořnických a jiných uzlů, četli nám dobrodružnou tábornickou literaturu, učili skautské písničky. Zručnější kluci si tam v zámecké věži docela šikovně vyřezávali dřevěné modely vojenských letadel z druhé světové války. Pro desetileté a mladší kluky bylo úplnou senzací vidět pěkně zhotovené a nalakované modely čtyřmotorových spojeneckých bombardérů – „Létající pevnosti“ B 17 s vysokánskou směrovkou a „Liberátora“ s dvěma směrovkami na obou koncích výškového kormidla;  na konci trupu i na jeho hřbetu z otočné věže hrozivě trčely hlavně kulometného „čtyřčete“, jež znázorňovaly čtyři hřebíčky s uštípnutými hlavičkami. Mně se ovšem nejvíc líbily zdařilé modely elegantních angloamerických stíhaček Spitfire, Mustang a také typu P-38 Lightning nezvyklého tvaru se dvěma trupy.

Velkou akcí polenského skautského oddílu byl první junácký tábor u Pavlova. Pro většinu kluků to bylo něco úžasného: většina z nás měla po prvé v životě možnost přenocovat „v divočině“ u lesa ve stanech s podsadami. S nadšením jsme se připravovali na slavnostní skautský slib. Adrenalinovým zážitkem pro malé kluky bylo noční hlídkování po dvojicích, společné odpolední koupání v blízkém rybníce a plavby na vratkém „maňásku“, různé tábornické hry a denní i noční výlety. Slavnostní pocit jsme mívali při ranním vztyčování vlajky na stožár stojící hned vedle umně vyřezaného totemu. Nepříliš melodické, ale nadšené bývalo naše zpívání u táboráku; nejvíc jsme si užívali melancholický zpěv skautské večerky: „Zapad´ den- slunce svit-vymizel z údolí, z hřeben hor-odpočiň každý, kdos´ - Boží tvor“.  Událostí číslo jedna byl pro nás příjezd skutečného generála (strýce jednoho z mladších skautů Petra Pavlíčka) v černé osmiválcové limuzíně Tatra „osmička“! Však také byl Petr na svého strýčka náležitě pyšný! Pak jsme s ním odpoledne měli velkou besedu - s ním i s jeho vojenským řidičem v americkém „battle-dressu“. Táborové dny ubíhaly jako voda- a když pak po dvou týdnech tábor skončil, rozebrali jsme stany i podsady, kuchyni i latrinu, sbalili totem i žerď vlajky - a pak jsme společně odjížděli od Pavlova domů, do Polné. Seděli jsme na najatém nákladním autě s plachtou a lavičkami a při posledním pohledu na ten „náš“ rybník s maličkým ostrůvkem, jemuž jsme mezi sebou říkali „Quadalcanal“, jsme si s nostalgií  zazpívali v té době populární trempskou písničku, kterou snad po válce přinesli účastníci zahraničního odboje: „…krásná Meredith - víš, kdo jel se bít - a plul na křižníku - na Quadalcanal…“  

Karel Voplakal