Moje polenské vzpomínky na dobu těsně po konci 2. světové války (2. část)
Po válce se v hračkářstvích vyrojila spousta nevídaných hraček- mezi nimi i plechové modely vojenské techniky: obrněných aut, kanónů na kapslíky, které vzdávaly pěkné „šlupky", nákladních aut i džípů s natahováním pera na klíček, dokonce i pojízdných tanků s gumovými pásy – což kluci sice obdivovali, ale přece jen si víc vyhráli s hračkami, které si vyráběli sami, protože s nimi byla daleko větší zábava a mohli se přitom patřičně vyřádit: mezi kluky tehdy byla éra tak zvaných „traktůrků" vyrobených z dřevěné špulky poháněných gumičkou. Stačilo vyřezat na obvodu špulky zuby, aby „traktůrek" mohl bez smekání a prokluzování překonat menší překážky (na příklad ležící sešit); středovým otvorem cívky se protáhla gumička, po jedné straně zafixovaná napínáčkem, zatím co po druhé straně cívky se gumičkou protáhla delší špejle, pomocí níž se gumička „natahovala" tak, jako hodinový strojek klíčem. Aby špejle po špulce nedrhla, vložil se mezi špulku a špejli kousek parafinu z vánoční svíčky s otvorem, kde býval knot. A tak se potom o přestávkách (hlavně o té „velké") konaly závody těchto jednonápravových „traktůrků", které se plazily po lavicích i po podlaze. Někteří nedočkavci si své produkty pouštěli i při vyučování, což naši kantoři ovšem těžce nesli; starší paní učitelka- naše třídní ve čtvrté třídě, jíž jsme mezi sebou říkali „Pepička", někdy během hodiny zabavila celou řadu těchto nevinných hraček. Horší už to bylo s jinou hračkou domácí výroby - zdaleka už ne tak nevinnou - jíž se říkalo „čert". Školáci si ji vyráběli za starých celuloidových silně hořlavých filmů těsně stočených do ruličky zabalené do papíru. Otvorem dovnitř zastrčili zapálenou sirku; prudké hoření uvnitř ruličky způsobilo, že vznikající spaliny vyvolaly reaktivní pohyb tohoto smotku, který pak k velké zábavě kluků nekontrolovaně létal po třídě a čmoudil; kantoři samozřejmě s námi toto naše nadšení pro takovéto nebezpečné hračky nesdíleli (není čemu se divit!) ale nám připadalo, že to musí být hrozní „suchaři", když se jim to nelíbí tak jako nám...
Na závěr bych rád připomněl naši nezapomenutelnou paní učitelku Vlastu Brabcovou - Pastýříkovou původem z Jamného, která můj ročník (1936) učila za Protektorátu v první i druhé třídě (od roku 1942 do 1944). Byla to tehdy mladá žena, rozená učitelka a vzácný, výjimečný člověk - a my jsme patrně byli prvním ročníkem její učitelské praxe. Všechny nás měla ráda a my jsme měli rádi ji - a byla pro nás skoro jako druhá maminka, takže na rozdíl od většiny školáků jsme se tehdy do školy dokonce těšívali. V životě jsme zažili různé kantory, ale myslím, že spolu se všemi tehdejšími polenskými spolužáky i po tolika letech nejraději vzpomínáme především na ni. Uteklo mnoho let i desetiletí...od svých devíti let jsem ji pak neviděl víc než padesát let... to už jsme ovšem v Polné už hodně dlouho nebydleli. Ale vždycky jsme se tam rádi vraceli a bloudívali po polenském okolí - a jednou jsme se vydali domů přes její rodnou obec Jamné - a tu mne napadlo pozeptat se po ní, je-li ještě naživu a podívat se, kde bydlívala. Zazvonil jsem – a vyšla asi pětasedmdesátiletá velmi příjemná dáma stále ještě elegantní. Sotva jsem ji stihl pozdravit- a ještě než jsem se jí mohl představit, když tu ona spráskla ruce: „Kájo, kde se tady bereš?!" Je pro mne záhadou, jak mne – tehdy už téměř šedesátníka- mohla po tolika letech vůbec poznat. Bylo to moc milé setkání. Od té doby jsme se pak už vidívali každoročně a vždycky to bývaly moc příjemné chvíle. Paní učitelka se dožila vysokého věku 95 let v plném duševním zdraví. Bohužel asi v devadesáti letech nešťastně upadla a zlomila si pánevní kost- a od té doby už chodit nemohla. Přesto nezatrpkla. Do Domova důchodců ve Ždírci za ní chodívalo mnoho známých. S každým si měla o čem povídat: měla široký rozhled, dobré srdce a vysokou přirozenou inteligenci. I tamní personál a její spolu-klientky ji měly rády pro její jemnou a milou povahu – a když pak asi po dalších pěti letech zesnula, měla doma v Jamném úžasný pohřeb. Pan farář se při smutečním projevu rozhlédl s podivem po velikánském davu smutečních hostí a pravil: „Povídá se: pokud chceš jednou mít veliký pohřeb, aby tě přišlo vyprovodit mnoho lidí, musíš zemřít mladý, pokud tě lidé ještě znají a potřebují, pokud ještě žijí tvoji kamarádi z mládí ! Avšak počet smutečních hostů na pohřbu této obdivuhodné ženy, která ve svém věku devadesáti šesti let dávno přežila všechny své současníky, tuto teorii vyvrací a je důkazem, že takhle to vždycky neplatí - a že lidé přece jen ještě dokáží ocenit, jakým kdo byl člověkem!"
Karel Voplakal
