Moudré stáří

Sir 3,3-7.14-17

Kol 3,12-21

Lk 2,22.39-40

Svátek Svaté Rodiny

Záhy po slavnosti Narození Páně, kde hraje hlavní roli tzv. Svatá rodina, dostává tato opět příležitost k nám prostřednictvím biblických textů promlouvat, a snad i oslovit.

Není pro nás těžké vyjmenovat ony tři aktéry sv. Rodiny, to zvládne, či mělo by zvládnout, i předškolní děcko. (A pokud ono ne, pak nechtíc každý neomalenec se svým „Šmarjájósef“, kterým se ohání, aniž ví, co vlastně říkají.) Tito tři protagonisté vystupují na scénu v evangeliu – ale nám, pokud chceme rozjímat o rodině, by nemělo především uniknout poselství předchozích čtení.

RODINA je pro nás nepostradatelná. Jejím prostřednictvím vstupujeme na scénu vlastního života (ponechme nyní stranou, zda jsme očekávaní, či nikoli; zda je rodina úplná, a jaká je její společenská a ekonomická situace, a zejména, jaké v ní panují vztahy. To je sice pro vývoj a život každého člověka velmi důležité, ale pro tuto chvíli jest nám zapotřebí nikoli přednášet na sociologicko-psychologické téma, ale kázat na téma Sv. Rodina).

Svatá Rodina nám dává každoročně dobrou příležitost zamyslet se nad svými rodinami, nad naším posláním rodičů, partnerů, otců i matek, a to právě pod zorným úhlem nazaretské rodiny. My o ní toho mnoho nevíme, Písmo sv. je (k naší škodě) skoupé – a přece – z popisu jednání Marie a Josefa, můžeme mnohé užitečné vyčíst.

Ovšem, doslova učebnicí rodinných vztahů je text prvého čtení z knihy Sirachovcovy, ve kterém tento dává tento poučení o vztahu syna ke svým stárnoucím rodičům.

To je ostatně věčné téma. (A pohled kolem nás smutně ukazuje na to, že téma nezvládnuté. Co by asi řekl Sirachovec k aroganci a sobectví mládí vůči starším? Slovo senior je téměř nadávkou a staří lidé, spolu s ubývajícím zdravím a silami, jsou vnímáni jako přítěž společnosti.)

Sirachovec mluví o úctě k otci a k matce. Co si však mají mladí pod slovem úcta, které téměř vymizelo z našeho slovníku i jednání, představit? „Cti otce svého a matku svou“, řekne Desatero. Ale, co to znamená? Základem všech dobrých vztahů, tedy i úcty je, láska. Bez lásky nelze očekávat ani úctu, ohleduplnost, ani toleranci ke slabostem druhých. Bez lásky se jim nedostane potřebné péče, velkorysosti a taktu. Bez lásky se nedostanou slova starších k uším sebevědomých mladých. Bez lásky dospělých dětí k rodičům, dostává zelenou arogance, bezcitnost, pohrdání, nezájem. Bez lásky se prosazuje sobectví, které chce od rodičů jen brát. (Zejména pomoc hmotnou, stejně jako opečování a podporu nedospělých dospělých). Myslím, že nejrůznějších příkladů parazitování dětí na starých rodičích (a seniorech vůbec) znáte všichni ve svém okolí a možná i ve vlastních rodinách. Jak se postoj mladé a střední populace ke starším a starým slučuje s poučením Sirachovcovým? Dovolím si jeho slova – hodná tesání do našich kamenných srdcí, připomenout: „Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když jsi v plné síle.“ To je excelentní příklad, jak by se děti, byť už dospělí, měli chovat ke svému otci, stejně tak i matce. Porovnejme slova Sirachovcova s realitou dneška. Jak bychom obstáli? A co víc, jak obstojíme? Stejně jako ve čtvrtém přikázání Desatera: „Cti otce svého a matku svou, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi“, stejně tak i Sirachovec vyzdvihuje jako důsledek dlouhověkost: „Kdo ctí otce bude dlouho žít.“ My se zpravidla stáří spíše obáváme, právě pro slabost a osamělost, kterou s sebou přináší. Ale i zde, jako ve všech vztazích, platí logická úměra: - bude-li syn svědkem úcty a péče svého otce o jeho rodiče, lze předpokládat, že i on jednou převezme péči o své zestárlé rodiče. Tomu se říká výchova příkladem, a nad ní není. Slušnosti, ohleduplnosti, taktu, úctě se nedá naučit, ta se musí zažít! Jen z příkladu svých rodičů, jen ze vzorů ve svém dětství, se utváří pravé morální hodnoty a zasévají semena lásky, která přináší plody v péči o staré rodiče. (Potažmo o slabé, nemocné, handicapované, osamělé, chudé apod.) Péče o staré je u Sirachovce výslovně oceněna: „Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady“ a v závěru úryvku: „Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti jako náhrada za tvé hříchy.“ Péče o zestárlé rodiče je tak vysoce hodnocena, že dokonce odpouští hříchy! Započítává se do našeho životního salda! Pečovat o rodiče (a seniory vůbec) jen pod vidinou nebeské odměny, by nebylo dobrou motivací – avšak taková by nám beztak dlouho nevydržela, vždyť by byla sobeckou láskou k sobě a ne nezištnou láskou k druhým, která jediná vyrovnává ono nebeské „má dáti – dal“.

Ani sv. Pavel v listu Kolosanům nemlčí k tématu rodinných vztahů. Dává rady a poučení nově pokřtěným Řekům, kteří vyrůstali v jiné, než židovské mentalitě. A tak pokládá za důležité vyzdvihnout následující: „Projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte … nadto nade všechno mějte lásku.“ To jsou slova platící v celospolečenském měřítku. Pavel přidává ještě slova o vztazích v rodině: „Ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů.“ Pavel spojuje harmonické, rovnocenné vztahy v rodině s křesťanským jednáním – a to doposud (na rozdíl od jiných náboženství, ideologií a etických kodexů) nic neztratilo na svých hodnotách, na své platnosti. Základem křesťanské morálky je totiž - láska. A tu máme mít, dle sv. Pavla „nadevše, neboť ona je svorník dokonalosti.“

Evangelium, které mluví o obětování Páně ve chrámu, dnes pominu. Ne proto, že by nebylo důležité, právě naopak, ale za měsíc si jej připomeneme při svátku Uvedení Páně do chrámu – neboli o Hromnicích.

Jediné, nač bych poukázal, jsou dva senioři, kteří v něm vystupují. Stařec Simeon a prorokyně Anna. Právě a jen tito, dva starci pokročilého věku, mají – a to právě díky svému stáří – dar chápat věci hlouběji a vidět pod povrch věcí.

- Stáří, prožité podle norem tohoto světa bývá mnohdy tak zoufale pošetilé, povrchní, nezodpovědné a naivní. Zato stáří u těch, kteří, podobně jako sv. Rodina, žili podle vůle Boží, bývá moudré – protože stojí na pevných základech. Dokáže vidět dál, protože se snaží dívat Božíma očima. Jistě, tento pohled víry neuchrání seniory před podvodníky, manipulací, lží a bezprávím. Ale před tím bychom měli chránit své rodiče a prarodiče my, jejich děti.

Jiří Vojtěch Černý