Můžeme kráčet volně a svobodně
Mk 1,7-11
Křtu Páně
Kristův křest je zásadním událostí, přelomem v dějinách spásy, rovněž v životě samého Syna Božího, Ježíše Krista, a v neposlední řadě, i v životě naším. Nahlížen z jakéhokoli úhlu pohledu, vždy se v něm jedno završuje, končí - a nové se otevírá.
V liturgickém řádu se jím zakončuje doba vánoční a otevírá liturgické mezidobí; v řádu dějin spásy začíná výkupné období spásy a záchrany lidstva skrze Božího Syna, a v životě samého Ježíše je jeho křest zlomovým okamžikem, kdy Ježíš vystupuje z dosavadní anonymity, aby zjevně převzal svoji úlohu být „milovaným Božím Synem“ a svým dalším působením přivedl lidstvo (ano, úmyslně volím výraz „lidstvo“, Ježíš přišel pro každého člověka osobně), k Otci; vykoupil jej ze smrti hříchu a přivedl domů; do domu Otcova.
Tím, kdo dnes na břehu Jordánu naopak svoje poslání završuje proto, aby skromně ustoupil před Kristem do pozadí, je Jan Křtitel. Přišel, aby připravil Kristu cestu; aby jej předešel jako ten, kdo razí cesty – do prachu země i ztvrdlého terénu lidských srdcí. Přišel, aby druhým ukázal na toho, který je ústřední postavou jejich života. A tato „výměna rolí“ – předchůdce a následovníka; toho, kdo připravuje a kdo koná; se odehrává právě při křtu v Jordánu. Při epifanii Božího Syna.
Jan opětovně poukazuje na „toho, který má přijít za ním“. „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým“. Ve svém pokorném smýšlení se sám vůči Kristu staví do otrocké role – cítí se být tak malým, bezvýznamným, že není ani hoden Božímu Synu prokázat službu otroka, posledního z posledních. Nezastírá svoje poslání – je předchůdce; je tím, kdo připravuje, kdo křtí vodou na obmytí hříchů. Ale hle, tady, uprostřed vás je ten, který má tu moc křtít – baptizein = ponořovat, tedy nořit do plamene, nikoli vody. Do plamene Ducha sv. Do plamene, který očišťuje žárem. Vnitřním žárem, nikoli pouze vnějším omytím. Žárem lásky, té lásky, kterou jsme všichni Bohem milováni. A jako první: „milovaný Boží Syn – Ježíš: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo věří, nezahynul, ale měl život věčný“.
Zatímco Jan Křtitel připravuje zástupy na příchod Ježíše, tento se už staví do zástupu, mezi ostatní hříšníky. Navenek stejný jako oni – a přece jiný. Jediný, který nemá co omývat, co vyznávat, čeho litovat. Jediný bez hříchů – a přece sestupuje na jejich roveň, aby se tak „ve všem podobal člověku“. Aby na sebe v plnosti přijal lidský úděl – úděl těch, kteří potřebují odpuštění, vykoupení a spásu. Úděl těch, kteří mají nést důsledky za své pády, kteří mají přinést odčinění za své očištění a uzdravení. On jediný je neponese sám za sebe, ale za všechny!
Už odložil šat, už sestoupil do nejsvětější z vod. A tu se chopí slova sám Bůh. Ježíš, Slovo Boží, nemá co vyznávat. Teď je řada na Otci. A ten se veřejně přiznává ke svému Synu. Ke svému otcovství. Hned, jak Ježíš vystoupí z vody, otevírá se samo nebe – tato nepřekonatelná propast mezi zemí a Božím královstvím – a nespoutaný Duch v podobě holubice se snáší na Ježíše. (Ducha sv. nelze spatřit, jen vnímat jeho působení, snad proto tento obraz holubice – symbolu to pokoje a míru.) Snáší se - sestupuje na Ježíše, a hlas z nebe potvrzuje, že začíná nový čas, nový věk (nemám na mysli New Age); čas Božího Syna, který „proto na svět přišel, aby jej vykoupil“.
Právě se odehrála nesmírně dramatická scéna. Scéna, která změní a uzdraví svět, narušený hříchem. Svět, do něhož člověk, v postoji vzdoru vůči Boží vůli, vnesl chaos a hřích. Nyní přichází ten, který může – ze své podstaty Božího Syna – přinést znovu řád. Zvrátit moc tmy a hříchu a nastolit světlo, pravdu a lásku. To ovšem nepůjde snadno. K tomu bude třeba sestoupit až na samé dno utrpení a oběti. Kristovo sestoupení do vod Jordánu je „pohoršením milosrdné lásky“, která jde až k samému sjednocení s hříšníky. Jedině tehdy, kdy Ježíš sestoupí až na samé dno lidské bídy, bude moci vystoupit a přitáhnout všechny do Otcovského domu. (Než však vystoupí k Otci svému a našemu, bude třeba „vystoupit na dřevo kříže“. Ježíš tak učiní – dobrovolně z poslušnosti k Otci a z lásky k člověku.) Křtem začíná dílo vykoupení člověka. Křtem se naplňuje Kristovo poslání.
A nyní také nastává chvíle pro odhalení Božího Syna: „Z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“
Ve křtu je pravý základ Kristova povolání a poslání. Bůh Otec to shůry stvrzuje a potvrzuje sesláním svého Ducha. A Ježíš? V síle Ducha sv., v poslušnosti svého Otce, vyjde nejprve na poušť, aby se zde v samotě utkal s největším Božím a naším nepřítelem, a pak bude stále víc a více vystupovat nad horizont běžného a možného. Bude kázat, uzdravovat, léčit všechny rány. Bude konat skutky, jež přesahují řád přirozenosti. Bude milován i nenáviděn. A ještě dříve, než vystoupí k Otci, vystoupí na dřevo stromu kříže, aby uzdravil celý svět. Aby skrze neposlušnost a vzdor člověka, který se odehrál na stromu v ráji, vrátil lidem skrze strom smrti, život věčný v nebi.
Kristovo ponoření do Jordánu je aktem lásky Boha k člověku. Je ztotožněním se Boha s člověkem a stejně i zbožštěním člověka skrze Boží přítomnost mezi námi.
Nad vodami Jordánu zaznělo Boží: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení.“ Bůh se přihlásil ke svému otcovství. Nad křtitelnicemi celého světa se doposud ozývá totéž: „Ty jsi můj milovaný syn (milovaná dcera), v tobě mám zalíbení.“
Křtem i my začínáme svoji cestu k Otci. Nejdeme sami. Jde s námi Boží Syn a jdeme v síle Ducha sv., který nám byl dán. Můžeme kráčet volně a svobodně. Nejsme zatíženi jako Adamovi potomci žádným břemenem. Jsme milované Boží děti, v nichž má Bůh zalíbení. Křest je začátkem našeho života s Bohem a v Bohu. Nenechme se nechat obrat Božím nepřítelem a svými hříchy o radost z tohoto života, o naději na setkání s Bohem. O vědomí svého synovství vůči Otci, a o lásku Otce k nám.
Jiří Vojtě Černý
