Můžeme se duchovně narovnat
Dt 5,12-15
Mk 2,23-3,6
9. neděle v mezidobí
Jako červená nit se dnešními biblickými texty nese třetí přikázání Desatera – ono: „Pomni, abys den sváteční světil“.
Zatímco prvé starozákonní čtení, z první knihy Mojžíšovy, nám cituje jeho prastarou verzi; evangelium naráží na jeho uplatňování v Kristově době a je nepřímo i poučením o známé pravdě, že se nic nesmí přehánět. A v době Kristově to byli právě farizeové, kteří lpěním na doslovném výkladu Písma, ve skutečnosti smazávali jeho pravý smysl a znásilňovali podstatu toho, co Bůh svými přikázáními pro lidi zamýšlel. Přikázání měla samozřejmě sloužit člověku, měla upravovat a být vodítkem pro správný vztah k Bohu i k druhým lidem; měla lidi chránit - avšak farizeové, a dodnes všichni hnidopiši, šťouralové, kverulanti, stejně jako lidé úzkostliví a skrupulanti, učinili z přikázání lásky těžké břemeno, které brání v pokojném a svobodném životě Božích dětí.
První z Božích dětí, sám Boží Syn okusí v evangeliu tvrdost farizejské spravedlnosti, ale On, na rozdíl od nás, se jí umí bránit a postavit. Nicméně, pojďme popořádku, zpět ke třetímu přikázání.
Teologicky vycházelo ze skutečnosti, že si i Bůh po svém stvořitelském díle odpočinul; (pozor, nejde o to dát si šlofíka na mráčku), ve skutečnosti šlo o to dát řád všemu stvořenému. Žádný tvor, natož člověk, (jehož sv. Pavel v druhém čtení trefně přirovnává k nádobě hliněné – ano, jsme tak křehcí a přes všechny své výdobytky vědy a techniky, tak zranitelní) - nemůže být ustavičně činný. Nejsme stroje poháněné motorem, jsme živé bytosti, které podléhají svým přirozeným zákonitostem, k nimž patří i střídání práce a odpočinku; usilovné činnosti, stejně jako spánku. (Nadto, a to mne osobně fascinuje, jak bylo Boží přikázání velkorysé – nevtahovalo se pouze na vyvolený národ, ale i na otroky, přistěhovalce, dokonce i na tažná zvířata.) Farizejství, jež právem vnímáme jako synonymum pokrytectví, dokázalo Boží zákony a řád převrátit naruby, či, chcete-li, postavit na hlavu. Úzkostlivé dodržování, byť i počtu kroků o sabatu, zákaz zapalování ohně i obchodování (ale tím i např. koupi a uvaření jídla), učinilo z původního příkazu, který měl člověku propůjčit božskou důstojnost, nesvobodného otroka, spoutaného až nesmyslnými příkazy.
(Po Babylonském zajetí vytvořili Židé seznam prací a činností, které jsou v sobotu zakázány, celkem 39, a patřila k nim i sklizeň, což zahrnovalo nejen žně, ale jakékoli trhání plodů a to v jakémkoli množství – tedy i trhání klasů a vymnutí zrn.)
Ani Ježíš nemohl uniknout ostříží farizejské morálce a tak je mu vytýkáno, že: „jeho učedníci dělají, co se v sobotu nesmí!“
Jen pro zajímavost, proč to farizeové nevytýkají těm, kteří podle jejich výkladu porušují zákon, totiž učedníkům? Proč jdou se svou výtkou za Mistrem? (Který nejspíš ony klasy netrhal.) Dobře ví, kdo je skutečnou autoritou mezi učedníky, a pak, mají na Ježíše spadeno. Už tolikrát porušil z jejich pohledu neporušitelné a překročil nepřekročitelné. Nicméně, rovněž jako už tolikrát – narazí.
Ježíš s nimi nepolemizuje jako ostatní učitelé o výkladu Zákona. Na dobře známém příběhu z Písma sv., z doby, kdy David prchal před Saulem a měl hlad a kněz Abímelek mu podal posvátné chleby, které směli jíst pouze kněží (1 Sam 21,2-7), jim dokáže, že okolnosti – zde nouze a hlad, mají přednost před Zákonem, protože: „láska je víc, než přikázání“, a prázdný žaludek má přednost před prázdnou literou. Zkrátka, že „sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (Můžeme dosadit a parafrázovat: zákony a přikázání mají sloužit člověku a nikoli, aby člověk sloužil, otročil, mnohdy nespravedlivým, protože lidským, zákonům a nesmyslným přikázáním.)
Kdyby dnešní úryvek evangelia skončil už zde, i tak by nám měl co říci – ale on ještě pokračuje. Bylo by škoda nezvednout tuto hozenou rukavici Božího slova, a tak pojďme spolu s Kristem do synagogy. A opět – je sobota. A okolo přítomní farizeové, kteří nevidí tragický osud ochrnulého, který jej zbavuje možnosti pracovat a vydělat si na chléb vezdejší. Plni zášti číhají na Ježíše, zda ho uzdraví – dobře tedy ví o jeho schopnosti uzdravovat i jeho soucitném srdci. A toho ubožáka chtějí využít pro svoji obžalobu Ježíše. Zdá se, že ani Ježíše nenechá jejich pokrytectví klidným, slyšeli jsme, že, cituji: „Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdcí, řekl s hněvem…“ Ježíš je člověkem z masa a kostí, schopným nejen empatie s postiženými, ale i negativních emocí vůči pokrytectví a přetvářce. Na jejich adresu se jim dostane argumentu, s nímž nelze polemizovat: „Smí se v sobotu jednat dobře, nebo zle? Život zachránit, anebo zabít?“ Cožpak mohou oponovat takto položené otázce? A tak, skřípajíce zuby, jsou svědky zázraku, kdy ochrnulý vztáhne zdravou ruku – a na Ježíše se snese jejich bezmocný vztek a hněv. A důsledek: „Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.“ To je ukázková reakce všech rádoby mocných, kteří, ve skutečnosti bezmocní, stojí tváří v tvář prázdnotě svých argumentů a pouze té své pravdě. Kde dojde síla pravdy a jejích argumentů, tam nastupuje vnější síla moci a lži. Dnes, jako tehdy; jako vždy, kdy se střetne pravda se lží, vnější moc síly se zdánlivou bezmocí vnitřní síly a morálky. Písmo tuto smutnou skutečnost dosvědčuje slovy: „radili, jak by ho zahubili …“
My samozřejmě víme, jak nakonec tragicky dopadl tento střet Ježíše, ztělesněné Pravdy a Lásky, s Veleradou, farizeji a ostatními mocnými a vlivnými své doby. Navenek prohrál Ježíš, skončil na kříži – ale ve skutečnosti na plné čáře zvítězila Boží pravda a láska. A také my, ochrnutí ne na rukou, ale vší lží, záští a hříchem ve svých srdcích, se díky Ježíšově výzvě: „Vstaň!“, kterou nepřímo adresuje i každému z nás, můžeme duchovně narovnat a vykoupeni a omilostněni, stát rovně v duchu a pravdě.
Jiří Vojtěch Černý
