My potřebujeme věřit

Gn 3,9-15

2 Kor 4,13-5,1

Mk 3,20-35

10. neděle v mezidobí

Hned v prvé větě dnešních čtení zazní slovo, věta, otázka, která, ač určena Adamovi na počátku věků, zaznívá neustále na adresu všech lidí, na adresu každého člověka, stejně i na adresu moji a to prosím, každého dne. Nebo alespoň já to tak cítím. „Kde jsi?“

Jakoby se mne opravdu Bůh, stejně jako Adama, ptal – a dost dobře možná, že i opakovaně: „Jiří, Vojtěchu, kde jsi?“

Nechtěl bych dávat nevyžádané rady, ale zkuste se vžít do situace, že jste Bohem – tatínkem voláni (ne k potrestání, ale k životu); že jste jím s láskou hledáni, ale vy se, stejně jako Adam, tam na počátku v ráji, skrýváte. Dost dobře možná také pro špatné vědomí svých vin a selhání, nevěrností či hříchů, ale daleko spíše z jisté pohodlnosti a lenosti. Odpověď totiž: „Tady jsem, Otče“, by mohla znamenat, že by po nás (nedej Bože) zrovna něco mohl Bůh chtít. A kdyby snad ne nic konkrétního, pak by si s námi určitě rád popovídal. Jenomže – to nelze jinak, než v modlitbě. To je jediné správné spojení, to je přímá linka, nebo chcete-li, net či chat, přímo k Otci. Bůh s námi nekomunikuje prostřednictvím sociálních sítí, nechce s námi být pouze v neosobním kontaktu všech tweetů, mailů, facebooků. Chce být s námi. Osobně a natvrdo.

Tak to bylo to první, co mne napadlo. A závěr – co pak se lze před Bohem skrýt? A copak lze před ním něco skrýt? Odpověď je na snadě. Nelze. A je tak hloupé a zbytečné před Bohem, Otcem, utíkat. Jednak to nejde, jednak je to kardinální hloupost. Oč lépe je vyjít ze svých úkrytů, stínů a příšeří a říci, popravdě a s nehranou pokorou: „Tady jsem, Otče (lépe tím Ježíšovým v originální verzi – tatínku). Tady jsem. Se vším, cos do mne vložil a já to poztrácel a prohýřil. S Tvým obrazem, který si do mne vryl a já ho přetřel nánosy špíny a falešných barev. Tady jsem. A chci před Tebou stát v pokoře Božího dítěte, který ví, že i když tolikrát se-lhalo, je přesto i nadále bezvýhradně přijímáno a milováno.

Možná – ale to jenom moje spekulace, kdyby takovéhoto postoje byl schopný Adam v ráji, nemuseli jsme žít pod kletbou prvotního hříchu. Jenomže co Adam udělá, když už se nelze dále skrývat? Vystoupí pravda ze svého úkrytu, ale hned začne omluvami, výmluvami, vytáčkami a svalováním viny na druhé. (Má na koho – ostatně stejně jako my, my si také své viníky vždycky najdeme v těch druhých ...) Had nás svedl, žena mi dala – já nic. |Já jsem mlčky stál opodál a mlčel tam, kde jsem měl zakročit. Já jsem se nechal – a nepochybuji že rád – svést. A teď mám JÁ?! nést následky cizího hříchu? (V jedné knize, tuším od Jamese Dobese – ale nejsem si jist), která se nazývá: „Adamovo mlčení“ je krásně vylíčená Adamova vina – totiž to, že mlčel. Mlčel tam, kde měl mluvit. To je i náš častý prohřešek – jsme povoláni, abychom taktně mlčeli k chybám druhých, k jejich slabostem, ale abychom zřetelně mluvili tam, kde jde o popírání morálních, lidských, etických a jiných zásadních principů a hodnot. (Protože mlčet tam, kde je zapotřebí promluvit, je stejný hřích, jako mluvit tam, kde mám z úcty a lásky k bližnímu, mlčet.)

Ježíš nemlčel. Byl puzen mluvit, hlásat, snad i křičet. Nikoli imperativem svého Otce, ale svým svědomím, svým posláním, nemlčet k nesprávnému chování a jednání a to zejména těch, kdo jako první měli jít příkladem. Ke kněžím, k farizeům, k náboženským i společenským vůdcům. A vysloužil si trest, ne však podle Božího, ale slepého lidského práva. Byl navenek umlčen – a přesto mluví na věky.

Ježíš je prototypem, je příkladem i pro nás. Zač budeme považováni my, budeme-li důsledně jednat podle své víry a svého svědomí? V lepším případě za blázny a snílky; za pomatence – to se nevyhnulo ani Kristovi ze strany jeho rodiny, nemine to nejspíš ani nás, budeme-li v hlásání toho, čemu a komu jsme uvěřili, důslední. A dokážeme-li být poslušní Boží vůle (doporučení, které dnes z úst Krista zaznělo!) a být věrní své víře, neskončíme sice na kříži, ani nebudeme bičováni a vězněni jako sv. Pavel – ale nějaká for-ma odsouzení, pohrdání, znevážení a posměchu nás docela jistě nemine. Tak, jako každého, kdo se chce více řídit zákony Božími, než lidskými. Nebo, mírněji řečeno: kdo jedná podle hlasu svého svědomí a ne všemocného hlasu medií a veřejného mínění.

Podělím se s vámi ještě o jednu větu, která mne v dnešní boho-službě slova zvláště oslovila. Mám na mysli ono Pavlovo vyznání: „Vím, komu jsem uvěřil ...!“ „A uvěřil jsem a proto jsem mlu-vil. Vždyť věříme, že ten, který vzkřísil Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho. Všechno se přece děje pro vás ...!“ 

Vím, komu jsem uvěřil! V jakém rozporu je toto tvrzení Pavlovo proti alibismu Adamovu, „Schoval jsem se před Tebou, bál jsem se, že jsem nahý ...“ Ano, z morálního hlediska jsme všichni nazí, před Božím zrakem, který proniká všechno a všechny, nelze nic skrýt. Ale Bůh, narozdíl od lidí, respektuje a cudně skrývá naší nahotu svým milosrdenstvím a odpuštěním. Jemu stačí to Adamovo poznání: „že jsme nazí!“ O další se už postará a nebude nás, (nebudeme-li se pod rouškou své pýchy sami obnažovat) vystavovat ponížení a hanbě. „Vím, komu jsem uvěřil!“

Víra není v rozporu nejen s vědou, jak nás učili marxisté a dosud učí ateisté. Víra je potvrzením poznaného, pokud jsme otevření něčemu a někomu věřit. Zpravidla věříme jen sami sobě, eventuelně tomu, co si můžeme ověřit. Přílišná důvěřivost není v životě namístě a často se nevyplácí, ale převažující nedůvěra má ještě těžší důsledky. My potřebujeme věřit. Věřit i tam, kde si nemůžeme exaktně a explicitně svoji důvěru ověřit. Víra má, nejen slovní, podklad v slově věřit, svěřit, důvěřovat – a to lze jen tomu, ke komu máme vztah – důvěry, jistoty, lásky. A ke komu jinému bychom šli, komu jinému bychom mohli bezvýhradně věřit, než tomu, „který má slova života?, Kdo je samým Slovem života. Kdo je ztělesněným životem – protože: „každý kde ve mne věří, nezahyne, ale bude mít život věčný!“

K těmto slovům už není hodno cokoli dodávat. Amen.

Jiří Vojtěch Černý