My se točíme jen kolem břicha
Dt 26,4-10
Lk 4,1-13
1. neděle postní
V prvém čtení z 5. knihy Mojžíšovy jsme dnes zaslechli popis oběti, která se přinášela Hospodinu o svátku Šavuot. (Což je svátek, kdy Židé přinášejí do chrámu prvotiny své úrody, aby je tam s díky obětovali Hospodinu.) Poslechněme si, jak Písmo tuto oběť Hospodinu líčí: „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ty se ujmeš slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem ...“ Poté následuje starozákonní vyznání víry, ve kterém každý Semita při úkonu oběti vyznával, čím je pro něho Hospodin. Připomenul svůj nomádský původ: „můj otec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a stal se tam velkým národem“; otroctví v Egyptě a to, jak je Hospodin „mocnou rukou, napřaženým ramenem“ z Egypta vyvedl. A dále vypočítává divy a zázraky, jež pro svůj lid vykonal Hospodin během 40. letého putování do země zaslíbené.
Těch 40 let putování Izraele na poušti je znamením 40 denního pobytu na poušti Pána Ježíše, které je každoročně tématem 1. neděle postní. Analogie je zde zřejmá. Izraelité během své štrapáce po nehostinné poušti prošli nejrůznějšími pokušeními, z nichž asi nejsilnější bylo pokušení rezignace – rezignace na cíl, na svobodu. To je i náš problém – a my k tomu nestrádáme žízní ani hlady, jako oni. Rezignujeme na těžko dosažitelné dobro, na vytčený cíl, který se zdá být v nedohlednu. Izraelité by se nejraději vrátili do Egypta – k otroctví, ale dostatku jídla a pití. I my utíkáme tak snadno a rádi - od náročného k nezávaznému; od námahy k odpočinku; od postu k plnému talíři. Malujeme si na růžovo doby, kdy jsme se sice měli dobře, ale nechceme si připustit, za jakých podmínek. Za dílčími dobry se však často skrývá satan. Podbízí se, nabízí vše „snadno a hned“, a odvádí nás od našich cílů, našich „zemí zaslíbených“ – nabízí nám naoko výhodnou, a přece tragickou výměnu. Baží po naší svobodě. Svobodě Božích dětí. Baží po naší duši, v níž je vytisknut obraz Boží.
Je nesnadné mnohdy rozlišit, co je dar od Boha a za čím se skrývá zlý duch. Evangelium o pokušení Pána na poušti je v tomto směru nesmírně cenné – na popisu nabídek Pokušitele a postoje a argumentace Ježíše, se nám dostává přímo vzorového příkladu a poučení.
Co jiného je nabídka chleba, než naše touha po požitcích? Nejen po jídlu a pití, ale po nejrůznějším uspokojování svých potřeb, jejichž význam nadsazujeme a zveličujeme. Ďábel nabízí Ježíši chléb, až když vyhladoví; my máme i s plným břichem málo. A stejně tak máme málo (ač žijeme v nadbytku) materiálních hodnot. Jaká by měla být naše odpověď? Skromnost. Zdravé odříkání. Trpělivost a rozvaha. A ty nám, ruku na srdce, chybí. „Nejen chlebem živ je člověk“ - není důležité se jen mít, více je třeba být. Dokázat se povznést nad to všechno co bychom chtěli s vědomím, že ne všechno potřebujeme a zdaleka ne všechno nám prospívá. Druhé pokušení, pokušení moci, je rovněž nesmírně svůdné a odolat mu může jen ryzí a pevný charakter. „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci“. Jenomže: všechna království světa patří Bohu, nikoli Ďáblu. Tento otec lži a polopravd si je neprávem přivlastňuje. A zase, nežádá po Ježíšovi mnoho: všechno bohatství země jen za to, že se mu pokloní… Klanět se však přísluší jen Pravému Bohu. Klanět se Ďáblu, stejně jako majetku, moci a slávě, je modloslužbou.
Třetí pokušení je nejzáludnější. Je namířeno proti samému Bohu a Ježíš se v něm má stát nástrojem, který přinutí Boha jednat a tím porušit svou svrchovanost a absolutní svobodu. Ďábel se odvolává na slovo Písma a Ježíš, rovněž slovy Písma odpovídá: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Tím nejenže dokazuje svou poslušnost a podřízenost Bohu, ale současně zřetelně ukazuje na podstatu a zrůdnost pokušení. Pokořený ďábel musí odejít: „Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času“. Pokušitel odchází, ale nebude kapitulovat, bude pást po naší víře a svobodě.
My teď stojíme na začátku postní doby, a já bych si vám v této souvislosti dovolil nabídnout, krom obvyklých postních předsevzetí, poněkud jiné. My si půst redukujeme pouze na jídlo a dle postních pravidel vypočítáváme kolik, a čeho smíme sníst, či spíše, co všechno nesmíme. To je špatný přístup. Což namísto negativního: „co nemohu, nesmím“, to obrátit na „co mohu“? A mohu toho neskonale mnoho – jen se mi nechce. A v tom je právě smysl postu – překonat se, být pozorný k druhým, nejen se točit kolem sebe sama. Každý den udělat maličký, byť sebemenší, skutek blíženecké lásky; udělat někomu radost – a postit se – ne toliko od jídla, ale především od zbytečných slov, planých řečí, od posuzování druhých, dvojsmyslných narážek, od sebestředných řečí, nebo naopak od fňukání a věčného reptání.
V pátek jsme při mši sv. četli z Izaiáše nesmlouvavé poučení, kdy Izaiáš jakoby ústy Hospodinovými promlouval: „je tohle půst, jaký se mně líbí?“ A pak dává návod na postní skutky: „Což není půst, jaký si přeji spíš toto: rozvázat nespravedlivá pouta, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo. Lámat chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům, obléci nahého, neodmítat pomoc svému bližnímu?“ Tak tady máme návod na postní skutky – neobracet se v postním úsilí k sobě, neotročit tomu, co jsem snědl, či nesnědl a sníst mohl, ale věnovat svou pozornost a péči druhým. Ostatně, nenadarmo stojí postní doba na třech pilířích: postu, modlitbě a almužně. A my se točíme jen kolem toho břicha. Přitom, bez modlitby a skutků blíženecké lásky, bude naše postní úsilí bezcenné.
Jiří Vojtěch Černý
