My všichni máme u Boha otevřený účet
Moudr 7,7-11
Žid 4,12-13
Mk 10,17-25
28. neděle v mezidobí
Stejně jako před třemi týdny, i dnes je prvé čtení vzato z knihy Moudrosti. Dnešní úryvek dělá čest názvu celé knihy – řeč je o moudrosti, zazní doslova óda na moudrost, a je vyzdvihována její cena. Zaposlouchejme se do jejích slov: „Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny, a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic.“ Už z kontextu je patrno, že tato slova nemohl pronést žádný chudý prosťáček, ale pouze člověk osvícený a bohatý – bohatý, protože zná cenu bohatství, kterým disponuje, a osvícený, protože si je vědom, že cena veškerého vnějšího bohatství je ničím, ve srovnání s darem moudrosti. Není proto divu, že jsou tato připisována moudrému a osvícenému králi Šalamounovi. Nicméně Šalamoun není autorem těchto slov, kniha Moudrosti vznikla o více než 800 let poté, co tento žil. Autorem je nějaký helénský Žid, který se nicméně Šalamounem inspiroval. Konkrétně jeho modlitbou z 1. knihy Královské (3,6-14), kde tento Davidův syn prosí o dar moudrosti, aby mohl dobře a ku prospěchu svého lidu soudit a vládnout. (Jak příhodná inspirace k letošním volbám.)
Šalamoun, ač obklopen bohatstvím, cenil si více daru moudrosti. A dar moudrosti je věru neocenitelným a výsostným darem Hospodinovým. My mnohdy ke své škodě zaměňujeme moudrost za chytrost či vzdělanost. Znalosti a vědomosti lze získat pílí, jsou přirozenými lidskými schopnostmi; moudrost však je Božím darem - darem, o nějž toliko lze, a je záhodno, prosit. (Bohužel, máme mnoho lidí vzdělaných, ale jen málo moudrých.) Moudrost se navenek projevuje jednáním i slovem. A o slovu – slovu Božím, je řeč v druhém čtení z listu Židům. Ono je takovým hymnem na Boží slovo. To je zde zosobňováno se Slovem Božím (stejně jako v Prologu sv. Jana). Konečně, vždyť sám Kristus potvrzuje životodárnou moc Božího slova: „Co dává život je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život“ (Jan 6,63) Boží slovo je účinné: „Boží slovo je plné života a síly, ostřejší, než každý dvojsečný meč, proniká až k rozdělení duše a ducha …“. Je přirovnáváno k „dvojsečnému meči“ – to byla mocná, až hrůzostrašná zbraň. (Schopná doslova rozpůlit člověka – domyšleno: oddělit duši od těla.)
Kristus, toto ztělesněné Boží slovo, vynáší v evangeliu také soud: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství … Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“
Dříve však, než zazní tato slova, odehraje se setkání Ježíše s bohatým mužem. Evangelista Marek mluví neurčitě o „nějakém člověku“ (zatímco u Matouše jde o mladého muže, u Lukáše o vznešeného člověka). Byl již nepochybně dospělý. (Nedospělý by neměl svůj majetek, ani právo s ním nakládat.) Tím spíše stojí za povšimnutí jeho chování – „za Ježíšem přiběhl nějaký člověk“. A co více: „poklekl před ním a ptal se ho …“
Ten dotyčný člověk byl nepochybně dobrý člověk, on nejenom znal, ale on i plnil Boží zákony a přikázání. Jeho postoj byl upřímný, stejně jako jeho hledání a jeho otázky. Měl všechno, co měl dobrý a zbožný Žid své doby mít. A měl také majetek, nejspíš i značný majetek. Ale nebyl MOUDRÝ, neměl vůli a sílu se osvobodit od svých materiálních hodnot, přestat být otrokem majetku - a právě tímto vnitřním upnutím na materiální hodnoty se stal uzavřeným pro Boží slovo, pro Boží volání. Navenek zaslouží uznání: plní důsledně všechna přikázání Zákona, to není snadné a my jsme slyšeli poznámku o tom, že dokonce: „Ježíš na něj pohlédl s láskou!“ Ježíš svým pohledem lásky vyjadřuje svoji touhu po jeho odpovědi lásky. Vždyť přijmout Kristovu lásku, nechat se Kristem milovat a odpovídat na jeho lásku, je cestou do věčného života. Pak ovšem přijde zásadní požadavek: „Jdi, prodej všechno co máš a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi!“ Tohle onen člověk nečekal a tady je pro něho – i pro mnohé Kristovy následovníky, ano i pro nás - kámen úrazu. Naplnění požadavku, co víc, přímo potřeby, nutnosti, být vnitřně svobodný, nespoutaný majetkem, nespoutaný čímkoli. Potíž tedy není v tom, že je někdo bohatý, potíž nastává tehdy, kdy je ke svému bohatství, vlastnění (ať už čehokoli) připoutaný, Kdy se stává jeho otrokem a není schopen se ho vzdát. Požadavkem evangelia není stát se programově chudými. Vůbec ne. Požadavkem evangelia je být vnitřně bohatými a svobodnými. Nespoutaní závislostí na čemkoli, na kohokoli. Je to prosté, protože jakákoli vnitřní spoutanost nás tím samým uzavírá další výzvě, a to vrcholné výzvě, evangelia: „Přijď a následuj mne!“ (Není totiž možné sloužit Bohu i mamonu; není možné sedět na dvou židlích; není možné být otrokem majetku, závislostí, závisti, své nepostradatelnosti, a kdoví čeho ještě, a současně následovat Krista.) Onen, nejspíš mladý člověk, znal a modlil se denně slova židovské modlitby: „Miluj Boha celým svým životem, celou svou duší, ze všech svých sil…“ Ale zůstal jen u slov. Vyznával Boha ústy – a nepochybně zbožně a upřímně, ale nebyl schopen slova tohoto životního programu ve skutečnosti naplnit. Protože miloval sebe a svůj majetek více než Boha. A proto také nakonec od Krista zarmoucen odchází. Pro neschopnost překročit své vlastní hranice, neochotu vzdát se vnitřní vazby na své vlastnictví. Tento člověk je ve skutečnosti tragickou postavou. Pro krátkodobé cíle, pro povrchní hodnoty, se vzdal cíle největšího, věčného života. Vyměnil živoření s plným měšcem, za naplněný život, byť nejspíš prázdnou kapsou, ale zato život svobodný, otevřený pro přijímání hodnot věčných, hodnot duchovních. Nebyl – podle slov Písma oním moudrým. Domníval se, stejně jako většina jeho současníků (a koneckonců mnozí i dnes), že dosáhne věčného života vlastními silami. Dodržováním přikázání. Ano, dodržovat přikázání je potřebné, ba nutné, ale cesta k Bohu je cestou svobodného odevzdání se, nikoli cestou otrockého dodržování Zákona. Cesta ke Kristu je cestou bezelstného Božího dítěte a nikoli cesta zásluh a vlastního úsilí. Toto pochopit, přijmout a naplnit, je také moudrostí. A právě tu onen muž neměl.
Moudrost, pravda, láska, svoboda, to vše k sobě neodlučitelně patří. Pravá moudrost spočívá v překračování sebe sama, v otevřenosti vůči novému, neproniknutelnému, ve vstřícnosti vůči Bohu, Kristu, lásce …
Připouštím, že se na téma vnitřní svobody a moudrosti snadno mluví, ale setkání s realitou takového života je ochromující. Naplnění v praxi, následováním Ježíše a v požadavcích Jeho evangelia, je náročné a nesnadné. I apoštolové, tito ostřílení Kristovi následovníci, nechápou. Zaráží je radikalita Kristových požadavků. Ale oni přece také „opustili všechno a šli za Kristem!“ A přece - k nim, stejně jako k nám, zaznívá onen paradoxní příměr: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ Bohatý je ten, kdo je příliš obtěžkán množstvím svých „zavazadel“, přítěží, kterou nemá odvahu odhodit. A proto se neprotáhne onou úzkou branou, (obrazně onou brankou v jeruzalémských hradbách, nazývanou „Jehlou“), k věčnosti. Není snadné být Kristovým následovníkem. Je těžké umět se vzdát sebe sama, své pravdy, svých předsudků, svých, pouze přízemních hodnot. Však také proto je tak málo „chudých duchu“, tak málo „blahoslavených“, stejně, jako je málo skutečně moudrých. Moudrých podle vzoru oné moudrosti, o níž prosil pisatel v prvém čtení; moudrých, kteří umějí rozlišovat podstatné od vedlejšího, důležité od nepodstatného. Moudrých, kteří hledají pravé hodnoty. Ty nespočívají ani v majetku, ani v postech, vlastně v ničem, co nabízí tento svět. Ty lze nalézt pouze u Boha. Ten nikdy nezklame, ten dává vždy mnohonásobně víc. My všichni máme u Boha otevřený účet, podložený tou nejryzejší valutou – jeho láskou. Nevzdejme se věčnosti jen proto, že budeme více spoléhat na sebe, na svůj majetek, na hodnocení druhých, než na Boha a na jeho lásku. Ti, kteří Krista následují, kdo se stali z lásky k němu chudí a poslední, právě ti budou v jeho království prvními. To je ona, tak často Kristem opakovaná a zdůrazňovaná moudrost – totiž, že „první budou poslední a poslední prvními“. Stojí za to, pro Krista všechno opustit, vždyť On nás má čím naplnit. Svoji blízkostí a láskou.
Jiří Vojtěch Černý
