Mysli, dědo!

Je začátek září, skončily prázdniny a vnoučci se z rozhodnutí ministra školních lavic zase vrátí do procesu převýchovy, zvané „Uč se, synu, moudrým býti!“ Uteklo to. Špačci a vlaštovky sedí na podzimních drátech vysokého napětí a klebetí jak pavlačové báby. Kdysi dávno jsme vymysleli pro naše přátele a jejich děti zábavné sportovní odpoledne nazvané Hůrka Open odehrávajících se na rozlehlých pozemcích naší starobylé usedlosti. Hrál se ping pong, volejbal, fotbálek, pétanque, házelo se opravdickou švédskou dělovou koulí, střílelo ze vzduchovky i pravého amerického 9 mm Coltu a probíhaly různé další taškařice. Čas plynul, přátelé a jejich děti zestárly a Hůrka Open skončila v panoptiku vzpomínek. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ještě někdy vstane z mrtvých. I stalo se. Prostřední syn si vzpomněl, jak to bylo před dvaceti roky bezva, když byl ještě malý kluk a rozhodl se bez konzultace se mnou obnovit dávnou tradici. Vyrobil sportovní stanoviště a pozval kamarády s dětmi z vesnice, co se spolu znají ze školky, koupil sud piva a špekáčky a Hůrka Open znovu ožila. A úspěch byl veliký. Slavilo se dlouho do noci a duněla k tomu muzika z reprobeden o síle 200 decibelů, jaké jsme my před lety dvaceti pěti neměli. Moje radost z oživení tradice se ale brzy po půlnoci změnila v bolest ze ztráty velké a krásné vitráže, kterou jsem dostal kdysi k narozeninám. Hlasy trub zbořily brány Jericha, říká se. Ohlušující muzika rozkmitala nejen všechny okenní tabulky a zdi našeho domku, ale zničila i můj spánek v ložnici a s ním taky vitráž, která se díky brutálním decibelům a vnitřnímu pnutí roztrhla a rozmetala sklo po pokoji. Malou náplastí pak byla božská scéna nad ránem, kdy se straky z rodinného klanu, co s námi obývá náš vršek, vrhly v kanibalském křepčení na spousty dobrot, zbylých na stolech a u ohniště po večerních lukulských hodech. S potěšením občas hledívám, jak se daří mým dětem a jak se v nich projevují rodičovské geny. Před časem proběhla Jizerská padesátka. Padesát kilometrů dlouhý běh přes hřebeny hor. Jedna z mladších dcer s manželem sportují, chodí po horách a běhají i Olomoucký půlmaratón. Dvacet kilometrů. Šílenci. Viděl jsem Zátopka, když v Helsinkách v r. 1952 běžel maraton, 42 km. Vyčerpaný chlap pár okamžiků před smrtí, zdálo by se. A pak mi dcera poslala veselou esemesku, že právě doběhla Jizerskou padesátku. Padesát kilometrů přes hory, doly, černý les. Já s vypětím sil taky běhám svoji padesátku. Padesát metrů na okruhu v oblíbeném supermarketu. Ale padesát kilometrů? Se vší pokorou musím uznat, že takové sportovní geny jsem u sebe nečekal. A ještě borec na konec. Tentokrát čtyřletý vnuk Matoušek zase nezklamal. Něco maloval a vystřihoval z papíru a já se zvědavě zeptal: „Co to bude Matoušku? Vyrábím dopis Ježíškovi, co bych si přál pod stromeček. A co si budeš přát? Chtěl bych opravdickou, velkou stíhačku. No to je skvělé Matoušku. To ti Ježíšek určitě rád dá pod stromeček. Matoušek se na mě shovívavě podíval jak na slaboduchého obecního blba a řekl: Ale dědo, to víš, že nedá. Doopravdická stíhačka je velká a těžká. A Ježíšek je malý. „Mysli, dědo!“ Takové moudro malého kloučka jednoho povzbudí a vleje mu novou krev do kornatějících tepen.

Luboš Nágl