Na čem stojí můj život?
Iz 22,19-23
Mt 16,13-20
21. neděle v mezidobí
Texty dnešní neděle jsou, alespoň dle mého mínění, velmi významné – a to hned z několika důvodů. V evangeliu poprvé zazní vyznání Ježíše coby Mesiáše. Poprvé se zde také objevuje slovo ecclesia, tj. církev. A nejen to - Kristus se veřejně prohlašuje je-jím zakladatelem, když říká: „na té skále zbuduji svou církev“ a předává její vedení do slabých, lidských, zde konkrétně Petrových, rukou: „tobě dám klíče od nebeského království“.
Klíče jsou koneckonců věcí nadmíru důležitou, nosíme je po kapsách (dámy v kabelkách) a navenek jsou symbolem toho, že někam patříme; vlastnit klíče znamená mít přístup do domu či bytu. V církvi však mají klíče ještě hlubší význam. Jsou symbo-lem moci – vždy delegované – kterou mohou uplatňovat ti, kteří byli pověřeni udělovat svátosti, tj. jménem Kristovým svazovat a rozvazovat – nejen pouta manželství, ale i pouta hříchů a udělovat odpuštění.
I ve starozákonním Izraeli byly klíče symbolem značné moci – mít klíče od městských bran bylo symbolem vlády a kralování (tehdy mělo každé město svého krále, případně správce královského domu). A právě o jednom takovém správci je řeč v prvém čtení u Izaiáše. Ten mluví o Šebnovi (v Písmu je zmiňován vícekrát, nikoli pro své zásluhy, ale právě naopak – byl to zlotřilý, velikášský a nadutý správce královského paláce, což bylo vysoké postavení, šlo o „druhého muže v království“). Správce dosazoval král, ale zde je to sám Hospodin, kdo tohoto správce Šebnu sesadí, odvolá z jeho úřadu. (Můžeme si z něho vzít stále platné poučení, že žádný úřad, post, postavení netrvá věčně, a že je to mnohdy právě nabubřelost a pýcha, které přivodí pád.)
Hospodin ústy proroka Izaiáše říká proradnému správci: „povo-lám svého služebníka Eljakima a obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem, tvou moc mu předám do ruky.“ Říza, pás, moc spravovat - to byly ve své době odznaky nejvyšší moci. Ale nejde jen o moc, o vládu, o výměnu postů – Hospodinův vyvolený má nadto další znamení moci. Moci klíčů, kterou dává sám Hospo-din „Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu – když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře…“
Jako bychom v těchto slovech už zaslechli Kristův příslib apoštolu Petrovi z evangelia: „Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Díky této předpovědi mohou biblisté v Šebnově nástupci Eljakimovi – vybraným samým Hospodinem, spatřovat předobraz Ježíše Krista, který také bude nejen Nejvyšším správcem domu církve, ale bude také mít moc předávat, svěřovat klíče od nebeského království do slabých lidských rukou. V evangeliu bude tím prvním, komu Ježíš předá tzv. „moc klíčů“ samotný Šimon, kterého už dříve Ježíš nazval Petrem, tj. skálou. Dříve však, než Ježíš obrazně předá do Petrových rukou tuto moc, musí tento vyznat svou víru v Ježíše Krista jako Mesiáše. Přibližme si tuto scénu…
V Césareji Filipově, pod horou Hermon, v místě kde se tři prameny Jordánu stékají v jednu řeku (podle našich měřítek spíše po-tok) zeje uprostřed skalního masivu ohromná díra, navenek až nahánějící strach. Není tedy divu, že může vyvolávat představu pekelné brány. A hned vedle stojí pohanská svatyně, chrám boha stád – Pana. A právě zde položí Ježíš zásadní otázku svým učed-níkům, otázku, na níž existuje jen jediná správná odpověď. Nejprve však učedníky připraví, aby ji byli vůbec sto správně uchopit a unést. Začne tedy jakoby nezávazně u těch druhých: „Za koho pokládají lidé Syna člověka?“ (Chytrému napověz – „Syn člověka“ je mesiánský titul…) A protože o těch druhých, o tom, co ti druzí říkají, se mluví snadno a rádo, odpovědi se jen hrnou: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Ale pak zazní otázka, kterou nelze přeslechnout, která míří do jejich vlastních řad, kterou Ježíš oslovuje každého z nich osobně: „A za koho mě pokládáte VY?“
Je to Petr, který, snad proto, že se už tehdy cítí být „kápem“ apoštolů, či spíše pro svoji emotivitu, vyhrkne odpověď, která se na jedné straně jakoby sama nabízí, ale kterou je tak těžké nahlas vyslovit: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ (Nevím, jak vy, ale já skoro jako bych cítil to ticho, tu tíhu odpovědi, která právě zazněla.) Petr právě vyznal Krista jako Syna Božího, jako Mesiáše. A Kristova odpověď? „Blahoslavený jsi, Šimone, Synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec.“ Jinými slovy – „jsi šťastný, blažený, Petře, protože tuhle odpověď nemáš sám ze sebe, tu máš od mého Otce, skrze Ducha, který ti byl dán…“ A pak, ono už výše zmíněné, předání moci klíčů - a tím i nejvyšší moci v Kristově církvi. Tady, u pramenů Jordánu dojde k slavnostní intronizaci prvního z papežů, k předání moci, nikoli z pozice síly, ale z pozice lásky. Moci nikoli soudit a trestat, ale naopak, odpouštět a uvádět znovu do života. Života vezdejšího, ale obrazně, i života věčného. Myslím, že kdyby si byl schopen Petr uvědomit, co se zde právě stalo, asi by se mu podlomila kolena. Naštěstí pro něho, je to stále ještě ten starý Petr, příliš sebe-vědomý, který ještě nezakusil palčivostí svého selhání ani plamen Ducha svatého o Letnicích. A přesto právě on, bude pro všechna další pokolení křesťanů, představovat nejvyšší autoritu v církvi. Bude skálou, pevným základem, na níž bude církev po staletí stát, ta církev, silná a svatá svou podstatou i slabá selháními svých představených (vždyť i v tom má Petr své prvenství), stejně jako selháními každého z nás. Je třeba přijmout tu skutečnost, to vědomí, že jsou to pády, nevěrnosti, selhání každého z nás, kdo oslabuje základy církve a vytváří, žel, její nedobrý obraz v dnešní, vesměs nevěřící, společnosti. Cestou k naší osobní pevnosti, zásadovosti může být to, že si budeme znovu a znovu pokládat otázku: „Kým je Ježíš pro mne? Na čem stojí můj život? Opravdu na skále? Či, co je třeba v mém životě rozvázat, protože mě to svazuje a činí nesvobodným? Nebo naopak – co je třeba svázat, zpevnit, spojit? Co mne, navenek i uvnitř rozděluje?“ Toto jsou skutečně zásadní - klíčové otázky našeho života. (Možná, že na správnou odpověď budeme také potřebovat moc klíčů danou církvi – mám totiž na mysli svátost smíření.)
Jiří Vojtěch Černý
