Nahlédnout s odvahou do zrcadla svého svědomí a svého poslání

Iz 61,1-11

1 Sol 5,16-24

Jan 1,6-28

Třetí neděle adventní

Dnešní neděli provází, u oltáře jinak neobvyklá, růžová barva. Co znamená, co symbolizuje, to vyplývá přímo z názvu dnešní neděle – GAUDETE – RADOSTNÁ. Ano, liturgická růžová je projevem radosti. Radosti z blížícího se příchodu Pána, radosti z darů Ducha sv., radosti z naděje na spásu. O tom všem mluvil apoštol Pavel v druhém čtení z listu Soluňanům. Slyšeli jsme jeho nabádání: „Bratři. Stále se radujte. Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Nezhášejte oheň Ducha, všechno zkoumejte a co je dobré, toho se držte…“

První generace křesťanů byla skálopevně přesvědčena, že Pán Ježíš přijde velmi brzy, ještě za jejich života. Proto také byla jejich bdělost vybičována, a apoštolové a jejich pastýři je nadto k bdělosti stále povzbuzovali. Nejinak i sv. Pavel. Ten ovšem nemluví o bdělosti prožívané ve strachu, nejistotě a obavách z nenadálého příchodu; o takové bdělosti, která by křesťany děsila a omezovala v naplno prožívaném životě a tlačila je do pasivity a beznaděje. Pavel vyzývá k bdělosti, prožívané v postoji důvěry! Důvěry ve spásu, důvěry v přísliby a věrnost Pána Ježíše Krista. Ten brzy přijde a s ním i blízký konec, ale to není důvod k panice a beznaději, ale naopak, k naději, že ti, kdo věří, budou plni Kristova světla a jeho Ducha.

Ono totiž nejpodstatnějším z tohoto úryvku z dopisu Soluňanům, je imperativ: „Nezhášejte oheň Ducha!“ Duch je pro křesťany největším darem. A proto se z něho mají radovat, modlit se, děkovat a zkoumat proroctví skrze něho dané. (Jen pod čarou, jako zpovědníka by mne potěšilo „zpovědní zrcadlo“ z těchto Pavlových slov; radost, pokora a vděčnost se z našich životů, žel, více a více vytrácí …)

Také prvé čtení z Izaiášova proroctví mluvilo o Duchu. „Duch Pána, Duch Hospodinův je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal a poslal mne zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným…“

Starý zákon ještě neznal naše pojetí Ducha sv., ale výraz Duch Boží jim nebyl cizí. On, hebr. Ruah, se vznášel nad vodami pramoře, když Bůh svým slovem tvořil svět. A tentýž Duch to bude, který později zastíní Pannu Marii, aby přivedla na svět živé Boží Slovo. Zde se zatím prorok Izaiáš přihlašuje k Duchu Hospodinovu jako k Boží autoritě, která potvrzuje pravdivost jeho prorockých slov. Slova: „Duch Páně je nade mnou“, je možné přeložit jako: „jsem poslaný od Hospodina, jsem jeho hlasatel, jsem jeho pomazaný.“ (A bylo by škoda přeslechnout, ke komu Hospodin posílá svého Ducha – k chudým, zajatým, k těm, jimž puká srdce, ke spoutaným – a nemusí jít jen o železné okovy, i okovy hříchu jsou těžké a zbavují nás tolik potřebné svobody.) Jistě není náhodou, že tatáž slova pronese o sobě, o několik století později v nazaretské synagoze, sám Ježíš, Boží slovo. (Lk 4,17-19)

V podobném smyslu hovoří i sv. Jan Křtitel v evangeliu, (i když tam výraz „Duch svatý“ vysloveně nepadne). I on se zaštiťuje autoritou Hospodina, který jej v síle a moci Ducha poslal, aby byl „hlasem volajícím na poušti“.

Jan Křtitel je centrální postavou adventu. Je bezprostředním předchůdcem a ohlašovatelem Ježíše Krista. „Přišel jako svědek, aby svědčil o světle.“ A nic víc, než svědka a hlasatele, ze sebe nedělá. Nepodlehne lákavé možnosti udělat ze sebe něco víc, vždyť se mu to samo podbízí a izraelský lid mu div že mesiánství nevnucuje. Přichází dokonce suita vlivných a mocných, kněží a levitů, aby se náležitě vyptala a udělala si jasno. „Kdo jsi?“ A Jan odpovídá - otevřeně a pravdivě. „Nejsem ten, za kterého mne pokládáte. Jsem jen jeho HLASEM, On bude SLOVEM. Už stojí uprostřed vás, ale vy ho ještě nevidíte.“ (A my můžeme dodat: neuvidíte ho, ani když mezi vámi bude konat zázraky, nepoznáte ho, ani když bude vaši vinou viset na kříži).

Jan je královským heroldem Ježíše Krista. Káže (a podle všeho velmi důrazně) slovem i příkladem o nutnosti duchovní obnovy, o nutnosti vyprázdnění se pro Krista. Káže především svým příkladem, (vždyť jeho šat, postní jídlo, svobodně zvolená samota a askeze – tato vnější znamení proroka, mluví stejně důrazně, jako jeho slova). A káže také slovem, ale žádné samolibé, prázdné řeči od něj neslyšíme. Jeho působení, jeho projev směřuje bezvýhradně a přímo ke Kristu. Jan je dokonale vyprázdněný od sebe sama, on vidí jen svého Pána, Krista, pro kterého pracuje, káže, vydává svědectví, křtí. „On je ten, který přijde po mně, kterému nejsem hoden ani zavázat střevíc; On je ten, který vás bude křtít svátostným křtem Ducha svatého. Já jsem jen ten, který připravuje terén vašich srdcí a duší, aby do vás mohl vstoupit Pán.“

Jan vykonal nesmírné dílo a přece stojí v ústraní. Později řekne při pohledu na Krista: „On musí růst a já se musím menšit.“ Janova velikost je právě v tom, že si byl vědom svého místa a významu. Byl tím, kdo měl upoutat pozornost lidu, ale jen proto, aby jim ukázal na Krista. Měl být jen prostředníkem, průvodcem, ukazatelem, nikoli cílem. (A věřte mi, že je pro ty, kteří jsou posláni, aby hlásali Krista, velmi lákavé, upoutávat pozornost lidí jen na sebe a ne na Ježíše. Jan však tomuto pokušení nepodlehl). Je si vědom, že není ani hoden se sehnout ke Kristovým střevícům. Jan má jasno v tom: „Kdo je?“ Ví, že je tím, kdo má připravit cestu Pánu, tím, kdo má ukázat na Krista. A je také tím, kdo má pomoci izraelskému lidu smýt v Jordánu své viny a stát se novými lidmi nového smýšlení.

Domnívám se, že i my bychom byli možná v životě spokojenější a vyrovnanější, kdybychom si čas od času položili otázku: „Kdo jsem?“ a také: „Jaký Duch ve mne působí?“ či: „Jaké je mé poslání?“ A také, když se budeme snažit si na ni upřímně a pravdivě odpovědět. Ono totiž, nahlédnout s odvahou do zrcadla svého svědomí a svého poslání, přináší dar vnitřní svobody, a tím i pokoje, a to i přesto, že obraz sebe sama, který uvidíme, nebude možná příliš lichotivý.

Jiří Vojtěch Černý