Náš dávný poznávací zájezd do Anglie - II. část
Z Canterbury jsme pokračovali do Londýna. Měli jsme štěstí - ubytovali nás ve studentské koleji hned vedle novodobé katolické Westminsterské katedrály. Starobylé gotické anglikánské opatství „Westminster Abbey“ bylo odtud „jen co by kamenem dohodil“. Daleko jsme to neměli ani k „House of Parliament“ na nábřeží Temže se zvonem Big-Benem skrytým za ohromným hodinovým ciferníkem věžních hodin.
Velkou atrakcí byla vycházka ke královskému Buckinghamskému paláci. Atraktivní pro nás byla i královská garda se svými huňatými čákami na hlavách. Velmi zajímavá byla i návštěva pověstného Hyde parku a vládní ulička Downing Street hlídaná gardisty v historických uniformách na koních. Na programu byla také návštěva muzea voskových figurín známých osobností, ale někteří z nás se místo toho vydali na návštěvu zajímavé Covent Garden. Prohlédli jsme si tam mimo jiné i muzeum londýnské hromadné dopravy „Municipal transport“ s historickými vozidly: vozy koňky, poschoďovými autobusy bizardních tvarů („double-decker“), starými tramvajemi a hlavně s původním vagónem nejstaršího metra na světě. V tomto vagónu se návštěvník může posadit hned vedle figurín v dobových oblečeních; v tomto vagónu, který se samozřejmě nehne z místa, máte dojem, že se pohybujete londýnským podzemím. Vagón sebou zmítá, drkotá a poskakuje jako by drncal na po nerovných kolejích - řinčí, vyzvání, ozývá se hlas průvodčího - prostě iluze „jedna báseň“.
Současná významná londýnská zajímavost obří vyhlídkové kolo zvané „Oko“ tehdy ještě neexistovalo; my jsme ovšem už znali jeho vídeňský vzor, který se v Prátru rakouské metropole otáčí již desítky a desítky let. Zato jsme si užili exkurzi do královského hradu Toweru, kde jsou vystaveny všecky královské koruny britského společenství národů. Jsou tam však k vidění i středověké ponuré žaláře a dokonce i místo popravní, kde se stínaly nepohodlné hlavy… Těžko říci, kdo z někdejších mocných má na svědomí víc obětí - zdali ministr Cromwell, či sama „něžná“ královna Alžběta I., anebo její předchůdce Jindřich VIII. …
Zajeli jsme také do obrovitého královského letního sídla Windsoru, jehož dosud mocné hradby vyhlížejí poněkud chmurně. Na windsorském nádraží stojí jako památka starobylý naleštěný vlak – snad ještě z doby vynálezce prvních lokomotiv Stephensona.
Jinou atrakcí je moderní vlak bez strojvůdce (Light rails), který na své trase z londýnského Docklandu do Greenwiche k „nultému“ poledníku zastavuje automaticky na všech zastávkách s centimetrovou přesností. Cestou podle pobřeží jsme viděli historickou válečnou plachetnici Shark s děly naježenými z okének podpalubí. Ale snad ještě zajímavější válečnou loď jsme viděli na Temži - hned u Towerského mostu; je tam trvale zakotvený lehký křižník Belfast z II. světové války, který se vyznamenal v boji s daleko větší nacistickou bitevní lodí Graf Spee u jihoamerického pobřeží (u La Platy). Do křižníku jsme se mohli podívat: není to tam zrovna moc komfortní - naopak všecko je tam strohé, ocelové, hranaté, málo místa… tam tedy určitě musela panovat „ponorková nemoc“ posádky! A na pobřeží Temže u Námořního muzea ční obří hlavně šestnáctipalcových děl z britských bitevních lodí, ty kanóny jsou tak mohutné, že by se tím „laufem“ málem dalo prolézt.
Moc hezký výlet byl do univerzitního Oxfordu. Město - jak ze škatulky; všude květiny, parky a prázdninová pohoda; všude typické hrázděné domy a univerzitní budovy ve specifické tudorovské gotice. Dominantou je univerzitní kaple (samozřejmě také gotická). Odtud jsme pokračovali do Shakespearova Stratfordu; to městečko vypadá mile a poněkud připomíná Benátky: je tam celá síť vodních kanálů s malebnými můstky, pod nimiž proplouvají vyhlídkové motorové čluny (ovšem gondoly tam k vidění nejsou). Ovšem turisté sem přijíždějí především shlédnout rodný dům nejslavnějšího dramatika všech dob. Moc se nám tam líbilo.
Po návratu do Londýna jsme ještě navštívili monumentální dóm St. Paul Cathedral s obří kupolí, prošli jsme si trasu z Piccadilly Circus na Trafalgar Square s pomníkem a sochou slavného admirála Nelsona. Jak se ukázalo, je rozhodně rychlejší jít tudy pěšky než vyhlídkovým „double-deckerem“ či taxíkem, jímž jsme v dopravní špičce přímo šnečí rychlostí cestovali opačným směrem. Dopravním zácpám Angličané docela příhodně říkají „jam“; aby tam v této situaci člověk řídil auto, to tedy chce opravdu mít nervy ze železa. Trochu jsem tedy litoval řidiče a hlavně lidi, kteří někam spěchají, ale ti asi raději použijí širokou síť podzemní dráhy…
Ještě dlouho po návratu domů jsme vzpomínali na typické londýnské červené telefonní budky, na policisty ve vysokých šišatých přilbách, na archaické taxíky, na Towerský most a na nezaměnitelnou atmosféru obrovského města nad Temží.
Karel Voplakal
Náš dávný poznávací zájezd do Anglie - I. část
