Náš majetek, postavení a schopnosti nám musí sloužit pouze jako prostředek, nikoli jako cíl
Jer 17,5-10
Lk 16,19-31
Čtvrtek po 2. neděli postní
Jeremiáš je prorokem vidoucím nejen hodně daleko dopředu, ale také hodně hluboko, do srdce lidí. Dnes nám staví před oči příklad dvou typů lidí. Jedni, ti prozíravější, spoléhají ve svém životě na Hospodina, na Boha. Staví si jako perspektivu a smysl svého života Boží slovo a Boží zákony. A staví na skále, na pevných základech, vždyť Bůh je podstata a základ všeho. Takový člověk navzdory bouřím života nezakolísá. Podle Jeremiáše je člověkem požehnaným. Druzí, které prorok nazývá prokletými, staví svůj život pouze na sobě, na svém sobectví, nebo na druhých lidech, od nichž očekávají spásu a záchranu. Tu ale přece nemůže poskytnout žádný člověk. Na lidi nelze příliš spoléhat a už vůbec na nich nelze zakládat svou jistotu.
Jeremiáš, tváří v tvář nepolepšitelnému a zatvrzelému Božímu lidu, používá tvrdá, a přitom tak bolestně pravdivá slova: „Záludné je srdce. Nepolepšitelné.“ A dodává: „Kdopak je zná?“ Odpověď najdeme hned o řádek níže: „Já, Hospodin, zpytuji srdce a zkouším ledví, abych dal každému podle jeho chování, podle ovoce jeho skutků.“
Pravdivost této odpovědi umocňuje dnešní evangelium.
Opět dva prototypy lidí: Lazar a boháč. Chudoba a bohatství. Nadbytek a nedostatek. Dobrota a tvrdost srdce. Ježíš úmyslně vyhrocuje tyto dva extrémy, aby bylo posluchačům jasno. Bůh není berní úředník a nesoudí podle majetku, výše kont a počtu nabytých nemovitostí. Bůh soudí podle čistoty a dobroty srdce. Podle velikosti lásky. To jsou ta pravá kritéria. Kristovi posluchači si musí uvědomit, že boháč nežízní v pekle proto, že se měl dobře, ale proto, že se neuměl rozdělit; že nechtěl vidět toho chudáka Lazara před svými dveřmi. Že před ním zavřel netoliko dveře svého domu, ale také dveře svého srdce. To je to, zač je odsouzen. Za nedostatek lásky.
Moji milovaní. Tohle Kristovo podobenství je určeno také nám. Dnes kolem nás není taková křiklavá bída, u našich dveří žebráci neleží. To však vůbec neznamená, že kolem nás není bída a hlad. Ten skutečný křiklavý hlad dnes vidíme spíše na obrazovce televizních zpráv ze třetího světa, a moc se nás to nedotýká. (Hlas svého svědomí vůči těm chudákům utišíme nějakou tou korunou a obnošeným šatstvem.) Ale pozor. Oč více ustupuje ta viditelná, reálná bída kolem nás, o to více je jí skryto uvnitř nás! Ačkoli máme povětšinou plný žaludek, vyprázdnili jsme svá srdce. Lásku k druhým odsouváme až na druhé, třetí místo. Nejprve je třeba se ekonomicky postavit na nohy, no a pak nám možná vybude nějaká ta koruna na velkohubé gesto vůči potřebným. A tak je kolem nás mnoho dobře a draze oblečených chudáků, kteří namísto lásky znají pouze sebelásku. Tito novodobí boháči jsou ve skutečnosti nejchudšími z nás. Prokažme jim skutek milosrdenství tím, že je nebudeme obdivovat a podlézat jim, ale že jim budeme, více svým příkladem, než slovy, ukazovat na pravé hodnoty - na Boha a na lásku. A také na věčnost, (to se dnes také nenosí), kde platí jiná měřítka a jiná pravidla. Ne lidská, ale Boží. Ne časná, ale věčná.
Kristus v blahoslavenstvích říká: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je nebeské království…“ Vstupenkou do náručí Boží tedy může být naše chudoba ducha. Ta vůbec nevylučuje bohatství a majetek, (není hříchem vlastnit ale hříchem je se na majetek vázat, nechat se jím zotročit). Avšak, náš majetek, naše postavení a schopnosti, nám musí sloužit pouze jako prostředek a nikoli jako cíl. Protože našim cílem je přece naše věčnost, spása našich duší. A Boží království.
Jiří Vojtěch Černý
