Náš vnitřní zdroj znovu a znovu nabízené a darované lásky druhým nikdy nevyschne

1 Jan 4,7-10

Jan 15,9-17

6. neděle velikonoční

Jedno jediné slovo se stále opakuje v prvém listu sv. Jana, stejně jako v jeho evangeliu. Slovo skloňované ve všech pádech. Slovo zásadní. Slovo všeobsažné. Slovo LÁSKA. Je zde použito tolikrát, že nás až může unavovat. Jenomže. Větší poselství, než poselství lásky, nemohlo být nikdy člověku dáno.

Pojďme si teď společně toto poselství lásky a milování dešifrovat, rozebrat, přiblížit a hlavně, učinit jej slovem „pro sebe“ a „pro svůj život“.

Začněme hned první větou z epištoly sv. Jana. „Milovaní, milujte se navzájem, protože láska je z Boha a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha.“ Ta věta nám ukazuje na samou podstatu a zdroj lásky - je to láska, která pochází z Boha, která má Boží charakter a kvalitu a je samou podstatou našeho bytí. Je to láska, která je člověku Bohem darovaná, která je gratis - tedy bez ohledu na naše kvality a naše zásluhy, a která je nadto na „vlastní útratu Boží“, vždyť má cenu oběti „jediného, milovaného Božího Syna“ na kříži: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna …“.

Láska, o níž je řeč, je láskou od Boha, je láskou Boží, a tak ji nelze vtěsnat do našeho povrchního lidského chápání a našich zkušeností. Její zdroj je podstatně i časově v Bohu: začíná tím, že si Bůh „nejprve zamiloval nás“. Jsme Bohem milovaní, jsme Bohem chtění! Boží láska je nám darovaná, ne pro naše zásluhy, naše výkony, naše úlitby zbožnosti. Darovaná, protože jsme Otcem milováni. Všichni. Všichni bez výjimky. Ostatně, ještě výstižněji tato priorita a nezaslouženost Boží lásky vyznívá v evangeliu. Tam už Ježíš mluví přímo o vyvolení: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás!“ Ježíš si nás vyvolil! Ne však k průměrnosti, k nanicovatosti. Vyvolil nás: „abychom šli, a přinášeli užitek“. Ono jít není pozvánkou na nezávazný výlet; biblické jít, vyjít je vázáno na poslání – přinášet užitek. Užitek trvalý, hodnotný – tedy jít s Bohem a v Bohu, a zhodnotit nám darovaný život: „A váš užitek aby byl trvalý.“ Nejsme „jednorázovým“ zbožím. Naše pomyslná trvalost není dána „minimálním datem spotřeby“, zasahuje až do věčnosti. A věčný život u Pána, toť cíl naší cesty, našeho života.

Na tomto poslání stojí naše křesťanská radost a naděje. Nejsme vazaly, nesvobodnými služebníky panovačného Boha, ale jsme Jeho přáteli. „Vy jste moji přátelé … už vás nenazývám služebníky, nazval jsem vás přáteli.“ To je ohromující ujištění! My jsme zvyklí uvažovat o všech hodnotách, nejen materiálních, ale i duchovních, v rovině „něco za něco“. V rovině ceny, zásluhy a výkonu. Pravda, i v Ježíšově vyznání je skryta podmínka: „když děláte, co já vám ukládám“. To ovšem není úkolování pána svému podřízenému, svému služebníkovi, ale výzva, přání. Takové, jaké je mezi přáteli běžné – opravdoví přátelé si přeci nedělají dobro, radost protože musí, ale z přátelství, z lásky k svému příteli. A Ježíš, ač Pánem nebe a země, touží po našem přátelství, po naší odpovědi lásky. Je to On, kdo přichází, kdo je iniciativní. Kdo si nás vyvolil. „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás.“ Vyvolil proč? K čemu? Abychom k něčemu byli. Abychom byli užiteční. „Abyste šli a přinášeli užitek …“

Naší odpovědí na Jeho lásku je ono „zůstávání v Jeho lásce“. A to je to, co potřebujeme objevit. Přebývání, zůstávání v Bohu a Jeho lásce. To je postoj víry, to není výkon, ke kterému bychom se rozhodli, odhodlali, vybičovali. Prostě Ježíšova láska je danost, skutečnost, která tu je a která tu – z Boží strany, vždycky bude. I když bychom se vymanili z Boží náruče, kdybychom nechtěli s ním a v něm zůstávat, On nás nikdy neopustí. To samozřejmě neznamená, že se nám vždycky všechno bude dařit, že nás nebude nic bolet, že neprožijeme své osobní kopance a pády, atd. To znamená, že i když se nám leccos nepodaří, i když bude pro nás to či ono bolestné, bude v tom Ježíš stále přítomen. Úplně ve všem a v každém okamžiku našeho života - i ve smrti! Dále: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás!“ Máme-li druhé milovat tak, jako Ježíš miluje nás, tak nás ta láska bude něco stát. Především (a vždycky, jde-li o opravdovou lásku) oběť: svého času, svého pohodlí, svého bezpečí ve své uzavřenosti; své anonymity vůči druhým. Budeme-li milovat, pak poneseme bezbranně svou kůži na trh lidské lhostejnosti a necitelnosti. Protože milovat znamená dávat. Dávat sami ze sebe. Dávat ze svého života - dávat svůj život. A to bolí. Krom toho je třeba počítat s tím, že na nabídku naší lásky nebudou druzí vždycky odpovídat s nadšením, vstřícností a pochopením. Častěji spíše naopak. Ale náš vnitřní zdroj znovu a znovu nabízené a darované lásky druhým, nikdy nevyschne. Protože tím zdrojem je sám Bůh, který nám svou lásku dává skrze svého Syna. Ježíše Krista. Toho, který si nás vyvolil. Který nás posílá, abychom přinášeli užitek. A který nám přikazuje, abychom se milovali navzájem.

Jiří Vojtěch Černý