Náš život není pouhé putování od narození k smrti

1. neděle adventní

Dnešní nedělí začínáme nejen nový církevní rok – koneckonců, všechny kalendáře jsou jen produktem lidské mysli - my začínáme advent, a to je víc, než kalendářní období.

ADVENT je Bohem požehnaný čas, ve kterém se my všichni, celé lidstvo, připravujeme na PŘÍCHOD (adventus) našeho Pána. A tento příchod – já vím, že to slýcháte každý rok, ale je to třeba připomínat a opakovat – je dvojí.

První – ten už nastal, v čase, který určil Bůh: „Když se naplnil čas“. Ten slavíme o vánocích. Ale advent má ještě druhý rozměr, s důsledky, které nejsme sto domyslet, které si nedovedeme představit. Druhý příchod. V moci a slávě. Na ten nás připravovala apokalyptická čtení poslední doby, a nebyla to nikterak optimistická četba. „Nebe se zachvěje, hvězdy budou padat, budou veliká a hrůzná znamení, nezůstane kámen na kameni.“ To, co lidově nazýváme „koncem světa“, bude nebeskou ouverturou příchodu vládce nebe a země, vítěze nad zlem a pokořitelem smrti – Ježíše Krista! Ta doba nastane, je předpovězena Bohem, a my, my jsme v roli čekatelů. Ne však pasivních, odevzdaných osudu, který nemůžeme změnit. Advent je, spíše, než dobou čekání, dobou očekávání. Čekat se dá na ledacos – na ujetý vlak, na to, až na mne přijde řada u lékaře; na výplatu … Ale očekávat, to je jiná.

Očekávání má náboj, je plné touhy, napětí. Očekávání je plné aktivity. My bychom se měli a mohli učit očekávání u dětí. Tak třeba právě takové vánoce – první příchod Pána. My dospělí až příliš často jen „čekáme, až ty svátky budou za námi“ abychom znovu vjeli do stereotypu všedních dní. Do svých každodenních čekání na oběd, na padla; na to, až se konečně dostaneme do postele. Ale dítě, dítě očekává Ježíška, těší se na dárky, s chvěním vnímá ty tajemné zvuky a vůně, které ohlašují blížící se vánoce. Dítě touží, doufá, vyhlíží s nadějí. A já mám za to, že advent je právě o takové touze. O naději. (My jsme adventní dobu zredukovali pouze na přípravu vánoc. Ale vším tím shonem, komercí, jsme se svým způsobem nechali o advent okrást!)

A my vlastně ani pořádně nevíme, co si máme představit pod druhým příchodem Krista. Ale i tady se můžeme nechat poučit slovy Písma. Tak třeba hned dnešní, první čtení.

Je z pera proroka Izaiáše a to je biblická postava, která k adventu neodmyslitelně patří. Kupříkladu dnes: jeho slova zaznívají k Izraelitům, kteří se navrací z babylónského zajetí domů. A co nachází? Zplundrovanou zemi a zničený Jeruzalém. A tuto chvíli zazní něco, jako výtka Hospodinu. Nikoli však podobná těm našim výtkám. Ano, my lidé, křesťany nevyjímaje, sklouzáváme, a to i dost často, k tomu, že Bohu vyčítáme, že jej činíme vinným z vlastních proher, pádů, nedokonalostí. I v prvém, sz. čtení se ozývá výtka na adresu Hospodina, ale docela jiná. V našich výtkách je na vině Hospodin, zde se babylonští navrátilci obrací k Hospodinu s výtkou, která je ve skutečnosti jejich vlastní obžalobou, která je výronem bolesti nejen nad odpadem jich samých, ale i jejich předků. Cit.: „Ty, Hospodine, jsi náš Otec, náš Vykupitel. Proč jsi dopustil, Hospodine, že jsme zbloudili z Tvých cest, že nám ztvrdlo srdce, abychom před tebou neměli bázeň?“ A vzápětí po trpké výčitce, hned následuje prosba o smíření: „Usmiř se kvůli svým služebníkům, pro kmeny, které jsou ti vlastní.“

Už jen těchto pár vět by vydalo na poučné kázání o pokoře, o uznání vlastní viny a přijetí důsledků za kolektivní hřích. Jenomže, Izaiáš pokračuje dál: „Kéž bys protrhl nebe a sestoupil. Před tvou tváří by se rozplynuly hory.“ A tady už jasně slyšíme tóny adventní předehry. V těchto slovech zaznívá podobný Izaiášův výrok, který se později stal základem našich rorátů: „Rosu dejte nebesa shůry, oblaka spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost …“ (Iz 45,8)

Také sv. Pavel v listě Korinťanům mluví o očekávání a touze, to když naléhavě domlouvá prvním křesťanským obcím: „jen ještě musíte s touhou čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista.“

Co očekávaly první křesťanské obce? Jistě ne naši vánoční idylku v podobě smažených kaprů, stromečků a dárečků. Oni věděli, koho očekávají – Mesiáše, Krista. A své očekávání neomezovali jen na předvánoční, adventní dobu. Očekávání křesťanů bylo (a mělo by být) - nepřetržité. Stálé, vytrvalé, trpělivé! Co víc, očekávání by mělo být pro křesťany charakteristickou vlastností. Oni přece vědí, na koho čekají - ne pouze na sladké nemluvňátko z lidových Betlémů - oni čekají zjevení živého Boha! Na Krista, který přijde v poslední den. Očekávají Vtěleného Syna Božího, výhonek z rodu Davidova, který odpoví nevyslovitelnou láskou těm, kteří jej s touhou a nadějí očekávají. A toto očekávání překračuje horizont dní, měsíců, roků, ba tisíciletí – advent je očekáváním neznámého, nejistého, totiž druhého příchodu Páně na konci věků. O něm však nevíme nic, a už vůbec neznáme jeho dobu. A přesto je zde víc než na místě BDĚLOST. Jak jsme daleko od očekávání prvních křesťanů, ke kterým, stejně jako k nám dnes, zazněla slova Markova evangelia: „Bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den…!“ Výzvy k bdělosti u Ježíše neznamenají ono bdění, které známe ze svého běžného života, kde bdít znamená nespat. Bdění u Ježíše znamená stav očekávání Božího Království, umocněné nepředvídatelností jeho příchodu – to znamená ono: „mějte se na pozoru, protože nevíte, kdy ten čas přijde“. A proto, aby svým současníkům, i nám, usnadnil pochopení tohoto očekávání, užívá Ježíš přirovnání k tomu, který hlídá dům; ke služebníkovi, který očekává návrat svého Pána.

Evangelní BDĚLOST nemá na mysli příkaz tělu, aby nespalo. Ale příkaz srdci! – vždyť koneckonců, srdce nepřestává tlouci, ať bdíme, či spíme. A srdce je obrazem, symbolem lásky. Naše tělo může spát, ale naše láska musí bez ustání bdít. Láska k Bohu i bližním. Ta nemá nikdy oddech, dovolenou. A to je právě to, co po nás Kristus žádá: očekávat s láskou svého Pána, nemít strach - neboť láska nezná strachu a nemá se proč bát. Ona očekává Pána s radostí. (Podobně jako Miláčka svého srdce v Písni písní.)

A to je mottem adventní doby - doby, kdy si více než jindy uvědomujeme, že náš život není pouhé putování od narození k smrti, ale že je radostnou poutí, na jejímž konci je Bůh - Láska. A láska, ta nikdy nespí, láska nikdy nepřestává. Jestliže Boha, Krista, milujeme, pak lépe rozumíme jeho slovům: „Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde poslední den…!“

Jiří Vojtěch Černý