Naše Bílá Hora - stručná historie od počátku padesátých let
Je dobře známo, že k prvnímu oficiálnímu rušení mnoha klášterů došlo už za vlády císaře Josefa II. - a poddanému lidu se striktně zakazovalo účastnit se poutí na některých významných poutních místech. Také bělohorská svatyně byla takto postižena - a na několik desítek roků byla zcela „mimo provoz“; celý objekt byl rozprodán a využíván velice nedůstojným způsobem - m. j. i k chování hospodářského zvířectva. Až mnoho let po císařově smrti mohl kanovník Josef Čapek celý bohoslužebný areál vykoupit, nechat jej zrestaurovat, opravit, uvést do původního lesku a znovu jej slavnostně vysvětit. Od té doby nastal nebývalý rozvoj putování na bělohorské mariánské poutní místo nejen z Prahy, ale i z odlehlých částí Rakousko-Uherské monarchie. Bělohorská svatyně pak už nebyla nikdy uzavřena či dokonce zrušena - dokonce ani v období obou totalit 20. století, které víru všemožně potlačovaly a duchovní osoby i aktivní laiky žalářovaly a v řadě případů dokonce i připravily o život. Zní to překvapivě, ale dá se říci, že právě v oněch těžkých a nejistých dobách se lidová zbožnost naopak prohloubila- podle principu „tlak budí protitlak“ a věřící - navzdory náboženskému útlaku - stále víc nacházeli vnitřní důvod účastnit se bohoslužeb (pro útěchu ve svých obavách, trápeních a těžkostech, ale třeba i jen ze vzdoru proti snahám o ateisaci národa).
Část bělohorského poutního areálu byla údajně už před válkou pronajata České poště; šlo o prostory, kde se nachází Dům pro poutníky - při jihozápadní části areálu. Za nacistické okupace, zejména ke konci II. světové války, tyto prostory okupovalo německé válečné letectvo (Luftwaffe); se vší pravděpodobností je využívalo pro účely protiletecké obrany. Z té doby pochází i zbytky protileteckého krytu v západní předzahrádce. Je zajímavé, že právě tytéž prostory se „dobře hodily“ i za další totality; nikdo pořádně nevěděl, co se tam vlastně děje, ale šuškalo se, že tam Státní bezpečnost odposlouchává mezinárodní telefonické hovory a že je tam instalována rušicí stanice zahraničních rozhlasů (Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a dalších). Zdálo se to pravděpodobné a nasvědčovala tomu i výstavba asi dvacetimetrového mřížového stožáru, který stával v šedesátých letech (a dokonce i ještě později za „normalizace“) na západním okraji objektu. Na dobových fotografiích je vidět, jak ten nápadný a nevzhledný železný stožár hyzdí pohled na krásný barokní areál. Po sametové revoluci, když tato činnost skončila, se v tomtéž objektu usadil soukromý podnik Pneuservis; kromě oprav a výměn poškozených pneumatik poskytoval také další lehčí služby motoristům. Před tímto na první pohled malým objektem stávalo přes den mnoho opravovaných aut, které pak zaměstnanci vždycky na noc zavezli do vnitřních prostor servisu; bylo nám divné, jak se jich tam tolik vůbec mohlo vejít. Pneuservis působil na Bílé Hoře ještě řadu let po sametové revoluci, ale nakonec (snad to bylo v roce 2007) přece jen zdevastovaný objekt vyklidil, aby mohl být předán nově vzniklému ženskému benediktinskému klášteru na Bílé Hoře. Nějaký čas předtím se z farní budovy odstěhovala někdejší farní hospodyně, takže sestry benediktinky mohly přistoupit k nezbytným opravám a přestavbám bývalé farní budovy pro klášterní účely a později i k velkorysému znovuvybudování zdevastovaného objektu poutnického domu. Další jejich velkou investiční akcí byla výrazná úprava severozápadní rohové kaple Nejsvětější Trojice pro klášterní chórové modlitby (nešpory) a výstavba nízké obytné přístavby při západní zdí klášterní zahrady. Poté se začaly intenzivně věnovat opravám kostela i celého bohoslužebného prostoru.
Duchovní správci naší farnosti:
Prvním bělohorským duchovním správcem, na nějž si vzpomínám, byl Otec Václav Soukup. Byl to tehdy čtyřicátník, příjemný a velice vstřícný člověk- lidumil, který se snažil pomáhat potřebným- zvlášť lidem pronásledovaným tehdejším režimem. Uměl to dobře s mládeží - měl kolem sebe víc než dvě desítky mladých kluků-ministrantů, kteří se k oltáři ani všichni nevešli a museli se střídat „ve službě“. S kluky chodíval na výlety pěšky i na kolech, na koupaliště Břve u Sobína či na Litovický rybník u Hostivice, hráli spolu táborové hry anebo třeba jen tak „čutali merunu“. To se pochopitelně nemohlo líbit slídivé tajné policii. Tehdy- koncem let čtyřicátých a počátkem let padesátých- se i za daleko menší „provinění“ zatýkalo a věznilo; především se zaměřovali na řeholní kněze- na příklad na salesiány či na jezuity, zejména pak na vedoucí a funkcionáře těch organizací mládeže, které nový režim neměl pod kontrolou (Junák, Orel, Sokol). A tak zákonitě velice brzy (už v roce 1949) došlo i na Otce Soukupa. Po asi půlleté vyšetřovací vazbě byl sice podmínečně propuštěn, ale stále zůstával v hledáčku tajné policie- a tak není divu, že využil první možnosti k útěku do svobodného světa. Tehdy si mohl splnit svůj dávný sen: stal se misionářem v tehdejším Belgickém Kongu-a to až do té doby, než se i tam zmocnili vlády „levicoví revolucionáři“ (Lulumba, Mobutu a další), kteří křesťanské misionáře pronásledovali a vyháněli ze země. A tak byl P. Soukup opět na útěku a svůj doživotní azyl našel v tehdejším „Západním Německu“. Tam pak v jedné venkovské farnosti působil až do své smrti.
Uprázdněného místa bělohorského duchovního správce se po Otci Soukupovi ujal tehdy ještě poměrně mladý univerzitní docent ThDr Václav Bogner; poté, co komunistické ministerstvo školství vyloučilo Teologickou fakultu ze svazku Univerzity Karlovy, vystěhovalo ji do litoměřického exilu a zavedlo nad ní přísný totalitní dozor, rezignoval na místo docenta biblických jazyků a odešel na Bílou Horu. Tehdy asi netušil , že zdejší duchovní správu má už prakticky „doživotně“, že zde bude působit dlouhých tři a půl desetiletí. Svého úkolu se chopil velmi svědomitě a lze o něm říci, že se stal jedním z nejvýznamnějších a nejaktivnějších bělohorských kněží. Každou neděli sloužíval tři mše svaté: ranní v osm hodin, pro děti měl mši v půl desáté s kázáním, což sem přilákalo mnoho rodin z různých pražských obvodů, protože byl jedním z mála, kdo se tehdy odvážil takto „svévolně“ vyučovat náboženství. Večerní bohoslužby se konaly v 18,30 - a večerní mši svatou sloužil i každý všední den. Po svém předchůdci zdědil velký houf ministrantů, kostelní sbor a řadu aktivních věřících, jimž se věnoval. Na svátek Božího Těla (podle pokoncilové terminologie svátek Těla a Krve Páně) vodíval celými arkádami ambitů velkolepý liturgický průvod, jehož se účastnily stovky věřících ; podobně tomu bylo i na Bílou sobotu večer, kdy se pod jeho vedením konávalo slavné „Vzkříšení“ s adorací v nově restaurované kapli Božího hrobu. Velmi slavné a početně navštěvované bývaly bělohorské poutní slavnosti. To všechno probíhalo v dobách nejtužšího náboženského útlaku padesátých let a pak i v dobách „normalizace“ let sedmdesátých. Náboženský život byl tehdy na Bílé Hoře paradoxně daleko živější a masovější než v současné době „náboženské svobody.“ Největší zásluhou Otce Václava Bognera byl jeho zásadní přínos při ekumenickém překladu Bible- zejména jeho samostatné velmi dokonalé překlady starozákonních Knih prorockých a Knih žalmů; vydal celkem sedm knižních svazků, velmi ceněných- a nejen veškerý honorář , ale i své vlastní životní úspory investoval do oprav kostela a celého bělohorského poutního areálu. To by ovšem nestačilo, ale on dokonce dokázal v sedmdesátých letech prosadit státní příspěvek na generální opravy: kostelní báň tehdy dostala měděnou (!) krytinu a všechny čtyři rohové kaple nová žebra krovu a novou prejzovou krytinu. Novou prejzovou krytinu dostala i celá střecha ambitů- po celé jejich délce. Podnik „Pamiatkostav Žilina“ použil pro vydláždění ambitních chodeb velké cementové dlaždice čtvercového tvaru, i když P. Bogner požadoval dlažbu cihlovou, jež by byla daleko vhodnější z hlediska estetického i technického. Došlo i k opravě ambitní kaple Božího hrobu a také malé zděné nadstavby šedesátimetrové studny v kostelním nádvoří - s klasickým ponorným vědrem na řetězu rumpálu. Přitom se započalo i s izolací některých rohových kaplí proti vzlínání vody (pomocí injektáže roztokem silikátů, které ve zdi vytvořily neprostupnou vrstvičku, aby vlhkost nemohla vzlínat vzhůru). I když nyní -o půl století později- se musí mnohé předělávat anebo obnovovat zmíněná opatření, dnes již nefunkční, je jisté, že tehdejší práce pomohly zachránit chátrající památku. A je dost dobře možné, že bez oněch tehdejších generálních oprav by dnes už ani nebylo co zachraňovat.
Otec Václav Bogner byl bohužel v roce 1984 stižen mozkovou příhodou, a tak poslední čtyři roky života už nemohl aktivně působit. Bohoslužby po něm solidárně převzali jeho někdejší kolegové z Teologické fakulty: střídali se zde penzionovaní profesoři Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty, pozdější svatovítští kanovníci P. J. Kubalík a P. Fr. Kotalík a občas i generální vikář P. Vaněk.
Břevnovský klášter – patron bělohorské filiální farnosti - byl v té době (stejně jako všecky ostatní kláštery) zrušen a v jeho objektu sídlil archiv Státní bezpečnosti; řeholníci byli většinou internováni , někteří přímo vězněni - a ti mladší nuceně narukovali k trestním pracovním útvarům PTP (podle černých výložek se jim říkalo „černí baroni“). Pravdou je, že tehdejší duchovní správce- administrátor břevnovské farnosti P. František Jedlička se rovněž všemožně snažil pomoci bělohorské farnosti, přesto však ani on sám, ani jeho pozdější nástupce P. Alois Kánský osobně na Bílé Hoře nikdy nepůsobili. Konečně byl pro Bílou Horu ustanoven definitivní duchovní správce: stal se jím svatovítský kanovník P. Miroslav Vlček, ovšem jen na půl úvazku: současně totiž působil i v hradčanském kostele u karmelitek. Tam - přímo při bohoslužbě - si jej našla smrt.
Mezitím došlo k zásadnímu politickému obratu a pádu totalitního systému. Do Břevnovského kláštera se vrátili benediktini v čele s hrdinou protikomunistického odboje a dlouholetým politickým vězněm, zakladatelem exilového díla „Opus bonum“, opatem P. Anastázem Opaskem a s převorem P. Prokopem Siostrzonkem. Otec Anastáz byl při oslavách milénia břevnovského opatství povýšen od papeže Jana Pavla II. na prvního břevnovského arciopata. Při jeho první návštěvě v bělohorské filiální farnosti ho jistá naše farnice v rozčilení oslovila „Otče Arciopasku“, což jej pochopitelně velice pobavilo.
Převor Otec Prokop z počátku po nějaký čas dojížděl na Bílou Horu, ale byl maximálně vytížený především záležitostmi obnovy kláštera. Nakonec se našlo řešení v osobě benediktinského kněze- někdejšího disidenta - P. Františka Hochmanna (není totožný s osobou jiného, stejnojmenného F. Hochmana, bývalého šéfredaktora prorežimních „Katolických novin“). Zdravotní stav Otce Františka bohužel nebyl dobrý- určitě se na něm podepsaly časté policejní výslechy v době normalizace – a po určité době musel na službu v bělohorské farnosti rezignovat.
Bělohorská farnost poté dostala jiného kněze: oblíbeného benediktina P. Augustina Gazdu, který se nedlouho předtím vrátil z italské emigrace. Bohužel ani on u nás nepobyl déle než pár let. Přesto si za tu dobu zcela získal srdce všech farníků- od nejmladších až po ty „v letech“. Všichni litovali, když pak Otec Augustin odcházel na Moravu jako nový převor kláštera v Rajhradě.
Na Bílé Hoře jej vystřídal mladý kněz P. Jáchym Zítko, ale ani on se zde dlouho „neohřál“ a nezapustil zde kořeny; po krátké době odešel do ciziny- do benediktinského kláštera v Rohru.
Na mnoho let – až do své smrti pak převzal službu P. Jan Josef Kohl, skromný a velice obětavý, již starší benediktinský kněz, který za totality prošel dlouhou těžkou „vojnou“ u pétépáků, zažil šikanu od církevních tajemníků i namáhavou fyzickou práci v době, kdy neměl „státní souhlas k duchovenské činnosti“. Teprve v době určitého uvolnění v roce 1968 jej získal a pak mnoho let blahodárně působil v řadě farností. Jak se ukázalo, všude tam, kde „farářoval“, ho měli rádi. Na oslavu jeho osmdesátin přijela řada jeho někdejších farníků… a pak ještě daleko více na jeho pohřeb…
Po úmrtí Otce Jana se bělohorské farnosti ujal ještě mladý, sympatický a energický kněz P. Benedikt Vojtěch Kolaja, jenž byl už předtím ustanoven rektorem bělohorského kostela Panny Marie Vítězné. Poté, co byl Otec Prokop zvolen a ustanoven arciopatem břevnovských benediktinů, byl Otec Benedikt jmenován převorem kláštera. Kromě těchto dvou funkcí zůstává i nadále klášterním novicmistrem.
Karel Voplakal
Na fotografii P. Jan Josef Kohl OSB
