Naše diamantové manželské jubileum
Připadá nám neuvěřitelné, že už uplynulo celých šedesát let od okamžiku, kdy jsme si s mojí manželkou Maruškou před oltářem poutního kostela Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře slíbili lásku a věrnost na celý život. Bylo to v mariánském měsíci máji - dne 16. května 1962 - tedy na svátek svatého Jana Nepomuckého, který se tak stal patronem našeho manželství. Nebyla to tehdy přímo ideální doba: i po padesátých letech to na politickém nebi bouřilo: krátce předtím byla postavena Berlínská zeď, přišla riskantní Kubánská krize - a mír celého světa byl „na vážkách“. A já jsem byl nečekaně v březnu povolán na půlletou vojenskou službu do Trutnova! Jenomže tehdy jsme už byli v pořadníku svateb na Staroměstské radnici. Formální civilní sňatek musel tehdy předcházet udělení svátosti manželské. Bylo tedy třeba požádat velitele našeho vojenského útvaru (řečeno vojenskou terminologií: „o povolení k opuštění ubytovacího prostoru za účelem sňatku“; navíc jsem si vyžádal velitelův souhlas, abych se nemusel ženit ve vojenském mundúru. Jakožto voják jsem absolvoval cestu z Trutnova do Prahy „stopem“. Hned na první mávnutí mi zastavila rodinka ve „spartaku“ a dítě se mne zvědavě zeptalo: „Kam jedeš, vojáčku?“ A když jsem odpověděl, že na svatbu, řeklo: „To se máš!“
Svatební obřad na Staroměstské radnici – i když se snažil vypadat důstojně, byl sice jakýmsi formálním „nutným zlem“, zato však církevní obřad v našem bělohorském kostele, který jsme oba od dětství pravidelně a rádi navštěvovali a kde jsme se vždycky cítili doma, byl jednoduše řečeno krásný. Náš dobrý známý a přátelský duchovní správce P. ThDr Václav Bogner nás měl oba rád a dal to najevo. Zazněla překrásná melodie Schubertova „Ave Maria“, která se pro nás stala snad tou nejmilejší melodií pro celý život. Naše svědkyně Liduška, která nám oběma vždycky byla blízká, je zároveň úžasnou fotografkou a darovala nám pak nádherné album naší svatební fotodokumentace; symbolickou se stala především naše svatební fotka ve dveřích kostela po obřadu – ta jakoby přímo zpívala: „Už mou milou od oltáře vedou, tenkrát jsi, má panenko, tenkrát jsi má…“
A léta běžela- z našeho manželství pocházejí tři děti a od nich celkem osm vnoučat- nyní už většinou dospělých. Uplynulo padesát let společného života -a v máji 2012 jsme v našem kostele slavili „zlatou svatbu“. Tehdy nám naše vnoučata - v té době v průměru desetiletá - četla všechna mešní čtení i přímluvy. Život pokračoval dál - a my jsme se Bohu díky letos dožili neuvěřitelného šedesátého výročí svatby- tedy „diamantového“ jubilea. Jsme si vědomi, že to je díky výjimečné Boží milosti a ochraně- i díky všem, kteří se za nás modlí a jimž jsme velice vděčni.
Náš současný sympatický duchovní správce P. Benedikt Kolaja OSB, převor břevnovského kláštera, vybral krásné liturgické texty a provedl nás obnovou manželských slibů. Tentokrát nám všechna mešní čtení přečetly naše tři děti, jež už všechny překročily věk padesáti let. Vnoučata, jimž je nyní kolem dvaceti let, se angažovala civilněji- tři vnučky jako hostitelky při následném pohoštění farníků a chlapci jakožto „královští šenkové“ při nalévání vínka k slavnostnímu přípitku. Sestřičky z bělohorského benediktinského kláštera pro nás složily a zazpívaly milou humornou gratulaci a vyzvaly přítomné farníky, aby se připojili, takže pak zpívali všichni.
Děkujeme Bohu i všem našim nebeským patronům i současným přátelům za jejich přímluvy, že nám byl dopřán tak výjimečně dlouhý společný manželský život provázený Boží milostí a požehnáním – a stálou Boží ochranou ve všech rizikových okamžicích. Buď Bohu chvála!
Karel Voplakal
