Naše "dva a šedesátka"
Dne 16. května - právě na svátek sv. Jana Nepomuckého - jsme se dožili 62. výročí naší svatby! Tedy už takovou řadu let let jsme s manželkou spolu! Vzpomněl jsem si při tomto výročí na jednu historku, která vypravuje, jak nějací - také již hodně staří - manželé slavili snad dokonce ještě vyšší jubileum než my, takže za nimi přijel nějaký novinář udělat interview - a mezi řečí se zeptal té jubilantky: "A to jste opravdu celý život vydržela s tímto jediným mužským? A nikdy jste po ten celý čas vůbec ani nezauvažovala o tom, že se s ním třeba rozvedete a zkusíte to s jiným? Neříkejte mi, že vás to nikdy ani nenapadlo!" Odpověď ho asi dost překvapila: "To opravdu ne - že bych se s ním dala rozvést, to mi fakt vůbec ani nenapadlo - ale že jsem občas měla chuť ho zabít anebo aspoň ho něčím pořádně bacit, to mi napadlo mockrát!" A tak si říkám, jaké mám vlastně štěstí, když mně se za ta dlouhá léta kupodivu nic takového nestalo... Náš pokročilý věk už se ovšem občas projevuje; jak by ne, to by nebylo normální, ani spravedlivé! Manželka se přesto opět zúčastnila (tak jako každý měsíc už po mnoho let) tradiční pěší pouti z Prahy (přesně od kostelíka na Levém Hradci) až na Velehrad - ve stopách cesty svaté Ludmily a jejího manžela, tehdejšího pražského knížete Bořivoje pro křest od velkomoravských věrozvěstů. Je to etapová pouť, při níž poutníci vždy jeden víkend v měsíci společně putují dvacet, někdy až třicet kilometrů denně po oné historické trase. Mezi těmi velehradskými poutníky je moje žena už po mnoho let daleko nejstarší.
Od jednoho z našich dětí jsme k tomuto našemu jubileu dostali milý dárek - návštěvu květinové zahrady, tak zvaného "Libosadu" v Kroměříži. Moc se nám tam líbilo. Tato rozsáhlá nádherná květnice se svou malebnou centrální "rotundou", k níž se paprskovitě sbíhají bulváry s pečlivě zastřiženými živými ploty, s velkolepými arkádami dlouhé vyhlídkové terasy, s rostlinnými "labyrinty", s květinovými reliéfy a jezírky vznikla v letech 1665-1686 díky někdejšímu olomouckému biskupovi (či tehdy snad už arcibiskupovi) Karlovi z Lichtenštejna ve dvou rozdílných uměleckých podobách- ve stylu italského pozdně-renesančního a zároveň i podle francouzského barokně-klasicistního stylu a je pokládána za nejdokonalejší v celé střední Evropě. Je dokonce zapsána na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.
V souvislosti s jménem města Kroměříže si vzpomínám na dávný pojem "Rádio Kroměříž", který už dávno zapadl v zapomnění. Za mých dětských let - bylo to v době nacistické okupace- bylo pod trestem smrti zakázáno poslouchat zprávy zahraničního rozhlasu ze svobodného světa - na příklad "Radio Londýn BBC". Tehdy se mezi známými opatrně šuškalo, co právě hlásilo "Rádio Kroměříž"- čímž se myslel ilegální poslech zpráv ze zahraničí - tedy co se děje mimo (Kromě) nacistickou Říši - především jaký je vývoj na bojištích 2. světové války...
Pro www.Simeon.cz zapsal Karel Voplakal
Milým manželům Voplakalovým - Marušce a Kájovi srdečně blahopřejeme a přejeme Boží lásku a požehnání na další cestě společným životem!
