Naše nadšení
Zj 1,1-4
Pondělí 33. týdne
V závěru církevního roku otevírá církev knihu Zjevení apoštola Jana. Tato poslední kniha NZ je také známa jako Apokalypsa a název je to výstižný, protože splňuje všechny předpoklady apokalyptické literatury. Pomocí, pro nás mnohdy nesrozumitelných obrazů a symbolů, hovoří o skutečnostech a událostech, které teprve nastanou.
My dnes tuto knihu otevíráme poprvé, proto začněme úvodem. V něm sv. Jan představuje vlastního autora této knihy, jímž je sám Ježíš Kristus, který však jakoby netlumočil svá vidění, ale vidění samotného Boha: Jan píše: „Zjevení Ježíše Krista, jež mu Bůh udělil.“ A toto Zjevení, je určeno, opět cituji: „posluchačům, kteří zachovávají, co je v něm zapsáno…“ Apokalypsu píše sv. Jan, kterému se zjevení dostalo prostřednictvím Božího anděla.
Úvod tedy mluví o autorovi - tím je samotný Bůh, skrze Ježíše, a prostřednictvím anděla; sv. evangelista Jan je tím, kdo tomuto Zjevení dává písemnou podobu, aby mohlo být sdělováno „všem budoucím pokolením“.
Na začátku knihy Zjevení jsou dopisy určené jednotlivým představeným církevních obcí, jejich poselství je nadčasové a všeobecné. Sedm církevních obcí v římské provincii Asia, které zakládal a kde misijně působil sv. Pavel, představují celou církev nejen Malé Asie, ale církev vůbec. To vyplývá ze symboliky čísla sedm, které znamená úplnost a celek. Je tedy určeno všem, kdo s vírou a nadějí očekávají druhý příchod Krista ve slávě. Kdo žijí tak, aby dosáhli spásy. (Tedy i přes 2. tisíciletí i nám.)
Dnes se sv. Jan obrací na představeného v Efesu. Pro připomínku, Efez byl třetím největším městem Římské říše a hl. městem maloasijské církevní provincie. To je zřejmě důvodem, proč se Jan obrací na efezskou církevní obec nejdříve. „Andělovi (představenému) církevní obce v Efesu napiš … Znám tvoje skutky, tvou lopotu i tvou trpělivost … vydržel jsi mnoho pro mé jméno a neochabl jsi …“ Jan začíná nejprve pochvalou – a to oprávněnou. V Efezu byl silný císařský kult, je zde Artemidin chrám a hlavně přístav, jenž je zdrojem hospodářského rozkvětu, ale také vlivu importovaných bludařských nauk a pseudoapoštolů, jejichž vlivu musí církevní obec odolávat. Sídlí zde mnoho obchodníků a námořníků, kteří mají svým životním stylem daleko ke křesťanským ideálům. Není snadné být zde církevním představeným, a Jan oceňuje vytrvalost a trpělivost v hájení pravé křesťanské víry. Následně však zazní výtka, napomenutí: „Upamatuj se tedy, z jaké výše jsi spadl, obrať se a jednej zase jako dříve …“ Z jaké výše představený spadl? Dnes už nevíme, zda Jan naráží na nějaký morální prohřešek, předchozí způsob života, nebo na předchozí vyznávání pohanských kultů. Ještě více oslovující je věta, která mně často rezonuje při zpytování svědomí: „Ale mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky.“ Obraz první lásky je velmi výmluvný – vzpomeňme na své první lásky. Jak nás pohltily. Jak jsme nedokázali myslet na nic a nikoho jiného. Jan přijetí Ježíše Krista, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného, přirovnává k první lásce. To je velmi výmluvný obraz. A v duchovním životě? Opět: vzpomeňme na svoji konverzi, na to, kdy nás osobně oslovil Pán. Kdy jsme byli uchváceni vírou v Ježíše, silou eucharistie, vděčností za svátosti, osvobozeni v odpuštění hříchů, osloveni evangeliem, unešeni setkání tváří v tvář s Kristem v adoraci, v modlitbě … Snad nejsem daleko od pravdy, snad nevkládám sv. Janovi do úst, co neřekl, ale takhle nějak si představuje onu „první lásku v duchovním provedení“. Avšak, láska, do níž se neinvestuje – ať duchovní, stejně jako lidská, pozvolna vychládá, ztrácí svůj náboj, sílu, cit – a stává se rutinní, lhostejnou, vyprázdněnou. Toto nebezpečí zevšednění, vyčpění, zlhostejnění, hrozí každému z nás. Proto pokládám Janova slova adresovaná do Efezu za důležitá pro každého z nás. Dokonce, ale to je jen mé mínění, osobám zasvěceným jsou určená především. Duchovním profesionálům totiž daleko více hrozí „vyhoření“, zevšednění. Zkuste si někdy, je to jen návrh, vzít tuto větu: jako téma pro své zpytování svědomí. „Ale mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky.“ Nevzdálili jsme se i my svému nadšení, svému vztahu ke Kristu?
Jiří Vojtěch Černý
