Naše osobní dějiny

Iz 7,10-14

Lk 1,26-38

Zvěstování Páně

Dnešní slavnost je zasvěcena biblické události nad jiné významné. Řekl bych přímo stěžejní. ZVĚSTOVÁNÍ PANNĚ MARII. Přibližují nám ji biblická čtení, která nám liturgie nabízí.

Ve sz., prvém čtení, ukazuje prorok Izaiáš odpadlému králi Achazovi, na znamení samého Boha, které bude židovskému národu dáno. „Hle, Panna počne a porodí syna.“ A v evangeliu pak čteme strhující vyprávění o tom kterak panna, vyvolená od Boha a plná milosti, skutečně počala.

Na počátku je oslovení andělem: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s Tebou!“ To není ledasjaké oslovení. Zprávu o zvěstování nám zanechal pouze evangelista Lukáš a ten psal vytříbenou řečtinou. „Buď zdráva!“ Používá zde výraz „Chaire“ – to je možné přeložit hebrejským „Šalom“ – pokoj s Tebou, nebo latinským „Ave“ – buď zdráva. Původní význam slova „chaire“ je „raduj se“. (Ve zvolání „chaire“ slyšíme podobně znějící slova „charis, charisma“ – přízeň, dík, dobrodiní, obdarování milostí.) A radost, ta je zde zcela na místě. Vždyť na Marii se má naplnit tisícileté očekávání Izraele o příchodu Mesiáše, který se, jak upřesňuje Izaiáš, narodí z panny.

Milostiplná. Další slovo, které nemohlo Marii nechat lhostejnou. V řečtině: „kecharitomené“ – „ty milostí uzdravená, naplněná“.

Pochází od „charitó“ – vlít Boží milost - a o milosti je řeč hned vzápětí. „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha.“ Jinými slovy, „jsi Bohem omilostněná, zaslíbená“.

Neboj se! Těžko říci, čeho se Maria ulekla více, zda andělské bytosti, nebo slov, která jí sděluje. Maria zná slova Zákona. Ví o „zaslíbení“, o projevech „Boží milosti“ v dějinách. (Hospodin poskytl „milost“ Noemovi a jeho rodině, kterou vyčlenil z lidstva, odsouzeného k zániku; Abrahámovi zaslibuje zemi a slibuje narození syna a hojnost jeho potomstva. A Mojžíšovi dává příslib země zaslíbené.) Když anděl použije stejného výrazu, jaký se spojuje s těmito muži víry, není divu, že je Maria zmatená. Jde o poselství o vyvolení, o Boží přízni, která bude mít pro ni a pro celý národ nedozírné následky. Snad i proto ujištění: „Pán s tebou.“ (Opět exkurz do dějin spásy: Pán s tebou je formou starozákonního požehnání. Ujištění o společenství s Bohem a o jeho ochraně. Např. u Abraháma zmínka, že „Bůh bude s ním“ – Gn 21,22; Izákovi: „Já budu s tebou a požehnám ti“ – Gn 26,3;) Bůh zde říká prostřednictvím anděla: „Já budu s tebou“. Maria potřebuje cítit Boží přítomnost a podporu, vždyť zaslíbení, kterého se jí dostává, je nad lidské síly. Jak se toto vyvolení má naplnit? „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazýván synem nejvyššího. Pán Bůh m dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“

Ježíš – Jeho-šua – Bůh je spása, Bůh zachraňuje. Jméno syna naplňuje Izaiášovo zaslíbení, že bude Emmanuelem, což znamená „Pán (Bůh) s námi“.

Ještě nepřeslechněme zmínku o Duchu svatém. Tento Boží duch, se při stvoření vznášel nad vodami (Gn 1,2). Duch sestoupí a „moc Nejvyššího tě zastíní“ – Bůh se zjevuje v oblaku, v tom, který provázel Izraelity pouští a poté prodléval nad stánkem setkávání a naplnil svatyni svou slávou (Ex 40,35).

Maria se má stát novým svatostánkem. Ponese v sobě Božího Syna a skrze svoji lidskou přirozenost mu dá lidskou podobu a tvář. „Proto dítě, které se narodí, bude nazváno svaté, Syn Boží.“

To, co se odehrálo v zapadlém Nazaretě jedné obyčejné, anonymní dívce, změnilo běh dějin celého světa a snad má i kosmický přesah.

Bůh ví, koho si vybral – předem omilostněnou dívku a očekává její souhlas. Její fiat – ano. A Maria, ne bez obav, vnitřního zmatku, ale i s vědomí, že tento úkol může zvládnout pouze s Boží pomocí – přitaká. „Jsem služebnice (v originálu „otrokyně“) Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“

Anděl splnil svůj úkol a odchází. Bůh však bude s Marií neustále. Nejen do chvíle, kdy se: „Slovo stane tělem“, ale i do jeho posledního slova: „Do tvých rukou Pane, svěřuji svého ducha.“ Toho ducha, který na Marii sestoupil. Toho Ducha, který sestoupí na apoštoly a zahájí tak dějiny církve. A tím i naše osobní dějiny.

Jiří Vojtěch Černý