Naše pravé místo je „za Kristem“

Jer 20,7-9

Řím 12,1-2

Mt 16,21-27

22. neděle v mezidobí

Začátek prvého čtení, z pera proroka Jeremiáše, je jedním z nejvíce oslovujících úryvků Písma sv. Je excelentní ukázkou vnitřního boje a vzdoru, který prožívá ten, který je povolán hlásat Hospodinovo slovo a žít podle jeho vůle. A každý, kdo toto činí důsledně, musí počítat s tím, že bude odmítán, zesměšňován, v krajním případě, že jej služba hlasatele Božího slova připraví o život.

Mladičký Jeremiáš stojí bezbranný proti neodvolatelnosti Boží výzvy, Božího povolání. Je mladý, a v očích náboženských předáků neznamená vůbec nic. Ale Bůh si právě jeho povolal jako proroka a hlasatele, a on musí jít a hlásat zkázu svého národa a jeruzalémského chrámu. Musí být ohlašovatelem katastrof, které sám nechápe, kterých se bojí a o kterých, jak jinak, nechtějí jeho bližní ani slyšet. (Tak rád by byl jedním z davu, anonymním a bez hlasu; tak rád by věřil ve věčnost a slávu Jeruzaléma; tak rád by poslouchal velkohubé sliby nepravých proroků, které se tak dobře poslouchají.) On je však povolán za jediného pravého proroka a hlas Boží, který se v něm ozývá, mu přikazuje hlásat pravdu o Božím hněvu. Jeho povolání, trpké a nevděčné, jej staví proti všem; je všemi proklínán, nenáviděn, bičován a posmíván. Potkává ho stejný úděl, jako všechny skutečné, pravé Hospodinovy proroky. A Jeremiáš se v nitru proti Hospodinu bouří, chce s ním smlouvat, chce se vymanit ze svého nevděčného poslání. Ale nakonec, a to je právě završením jeho vnitřního boje i kapitulace před Hospodinem, vyřkne ona slova, jež jsme slyšeli v úvodu dnešního úryvku: „Svedl jsi mne, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější, než já a přemohls mě.“ Teprve po překonání vnitřního vzdoru, po přijetí Hospodinova neodvolatelného povolání (protože takové je vždycky – jedinečné a neodvolatelné) přichází prorokův křest ohněm: „Tu se Hospodinovo slovo stalo v mém nitru hořícím ohněm…“ Před Hospodinem a jeho posláním nelze uniknout, koho si Hospodin povolá, tomu nedovolí kapitulovat, ale také ho nikdy nenechá na holičkách. A co víc, s jakousi přímou úměrou platí, že oč větší je pronásledování ze strany hluchých a slepých, o to více milosti a síly dává Bůh svým vyvoleným. Tolik Jeremiáš v prvém čtení.

Jak důležité, co víc podstatné, je obětovat se pro vyšší hodnoty, zde pro samou věc Boží, to ukazuje ve svém naléhavém apelu sv. Pavel, ve druhém čtení, když vybízí své spolubratry ve víře: „Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba!“

Dnešními texty prolíná stejná myšlenka, výzva, idea: „Pro Boží věc, pro následování Krista, je nutné vzdát se sebe sama a nechat se proměnit v Boží nástroj, což s sebou zákonitě přináší bolest a nezbytnost oběti“. Vždyť ani Kristus v evangeliu neříká nic jiného, slyšeli jsme přece: „Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude mnoho trpět od starších, velekněží, učitelů zákona, že bude zabit a třetího dne vzkříšen.“

Ježíš bude prožívat podobné nepochopení a nepřijetí od svých nejbližších, jako Jeremiáš a sv. Pavel. Co víc, on, jako Boží Syn, završí svůj život nejvyšší, výkupnou obětí. A na ty chvíle teď připravuje i své učedníky. A co na to impulsivní Petr? Začne mu to rozmlouvat. „To se ti nikdy nemůže stát!“ Pro Ježíše představa jeho strašného konce nebyla jistě nikterak lákavá, ale má své poslání a povolání od Boha. Právě proto přišel na svět, aby byl obětí za všechny hříchy světa, aby byl ukřižován pro spásu všech hříšníků. Tomuhle Petr nemůže rozumět. On ještě neprožil a nepochopil, to, co řekne Ježíš o chvíli později. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne!“

Petr má rád Ježíše, miluje jej, jak je schopen milovat člověk člověka, ale jeho láska je ještě příliš lidská, příliš pozemská. Nevidí na duchovní smysl Kristovy oběti, neuvažuje ještě v pohledu věčnosti, neumí milovat tou láskou, jakou miluje Bůh. Láskou, jejímž nástrojem je oběť a odevzdání sebe sama pro Boží království. Petr, možná ještě v rozechvění nad Kristovou pochvalou, které se mu před chvílí dostalo – to když vyznal Ježíše za Mesiáše, Syna Božího, bere si Ježíše stranou (Ježíš nikdy nic neřeší neveřejně a za zády těch, kterých se to týká), a zrazuje Krista od jeho poslání, od jeho povolání, které nechápe: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ A Kristus? Použije vůči němu nečekaně tvrdé slovo - nazve Petra SATANEM. Doslova: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Když to domyslíme, je toto slovo na místě. Satan je ten, který stojí proti Bohu a Božským úmyslům. Ten, který tak často a nenápadně navrtává lidské odhodlání a odpovědnost, tím, že zastiňuje světlo Boží a nabízí lákavá, leč ve skutečnosti temná, zavádějící a pohodlná, řešení. („Vždyť se nic nestane. Nemusíš se přece tak ničit. Co z toho máš?“) Ježíš, na rozdíl od Petra, dobře zná satanovy kousky, jeho polopravdy i lži. „Pohoršuješ mě!“ (Ježíš má za sebou satanova pokušení na poušti, zná jeho taktiku. Boží vůle je pro Krista silnější, než argumenty satanovy.) „Jdi mi z očí!“ V původním textu je řečeno: „Jdi za mne!“, ale tomu už dnes mnoho nerozumíme – ten, kdo je a jde před námi, udává směr naší cesty; pro Ježíše je to jednoznačně Bůh a jeho vůle; pro Petra, ovládaného lidským viděním, je to v tuto chvíli satan, který se představuje pod rouškou zdravého rozumu, ale přitom chce odvést Kristovy učedníky od jejich poslání a cesty, kterou má pro každého z nás Bůh připravenou. (Pro Ježíše je to cesta utrpení, oběti za všechny, která bude korunována vítězným vzkříšením.) Pro Petra je představa utrpení Mesiáše nepřijatelná a snaží se Ježíše z jeho cesty svést. A v tom je podobný ďáblovi, který nás také pod rouškou falešných argumentů odvádí od Boží vůle. „Jdi za mne!“, říká Ježíš Petrovi a stejně tak každému, kdo hledá vedlejší cestičky, úhybné manévry a výmluvy před cestou následování Krista a namlouvá nám, že to, co jsme udělali, už stačí. Satan se umí převléci do roucha andělského a nezřídka se skrývá i pod falešnými projevy blíženecké lásky. Ale ta není láskou Boží. Od té ďábel odvádí a tu popírá. A činí tak skrytě a vychytrale. Ježíš ten nic nezastírá, naopak, zde (a na mnoha dalších místech Písma) veřejně deklaruje, že: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“ To je nesmírně náročná výzva. Avšak je korunována příslibem, že: „kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro Krista ztratí, nalezne ho!“ Buďme sami k sobě upřímní, slova o ztrátě života, byť pro |Krista, nechceme, stejně jako Petr slyšet. A tak raději podléháme Zlému duchu, který přece mluví tak rozumně. (Nač přece ztrácet život, když ho můžeme obětovat – pro druhé, pro tu či onu dobrou věc či ideu…) Kristus mluví vždy jasně a zřetelně, zatímco ďábel zneužívá tzv. rozumných argumentů a ohání se klidně i láskou. (Která však není pravá, slouží jenom nám, naší slabosti, pohodlnosti a sebestřednosti, a ve svých důsledcích se staví proti Bohu i bližním.) Zkusme se postavit ke Kristu a potažmo ke svému životu tak, abychom nemuseli jednou slyšet Kristovo: „Jdi mi z očí!“ případně: „Jdi za mne!“, tj. nezastiňuj druhým výhled a nestav se na mé místo. Naše pravé místo je totiž opravdu „za Kristem“ – vždyť ono biblické: „následovat někoho“ znamená jít, kráčet v jeho šlépějích! Jedině následování Krista s sebou – krom nevyhnutelného kříže – přináší i jistotu cíle, totiž, že dojdeme do Božího království. I když to nejspíš budeme muset vzít přes Kalvárii. Upřímně řečeno, je to pořád lepší, než následovat ďábelského podvodníka a svůdce a dojít do nebe oklikou přes očistec – to v tom lepším případě.

Jiří Vojtěch Černý