Naše věrnost
Joz 24,1-18
Jan 6,60-69
21. neděle v mezidobí
Manifest, a také zásadní rozhodnutí – to jsou pojmy, které mne přišly na mysl, po přečtení dnešních biblických textů. Ve SZ je to Josue, vůdce izraelského lidu, který staví svůj lid před zásadní rozhodnutí. Svolá si předáky všech kmenů do Sichemu, postaví se před ně a prohlásí Hospodina za jediného, pravého Boha, jemuž chce on a jeho rodina sloužit. A zástupce všeho izraelského lidu vyzve k zásadnímu rozhodnutí, zda jemu, či bůžkům okolních národů, chtějí sloužit. Odpověď lidu je manifestem víry v Boha jejich předků, toho Boha, který je vyvedl z otroctví do země zaslíbené (kterou krátce předtím obsadili). „Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť on je náš Bůh!“ Všechen lid se rozhodne pro službu Hospodinu – neboť On je náš Bůh. (Další osudy národa ukáží, jak snadno opustí své předsevzetí, jak se opakovaně obrátí zády k Hospodinu a zpronevěří se jeho Zákonu a přikázáním.)
Rovněž Ježíš předkládá svým posluchačům jakýsi manifest. Poté, co jim opakovaně sdělil, že „je chlebem, který dává život a vede k životu věčnému“, vždyť: „každý, kdo bude jíst jeho tělo a pít jeho krev nezemře, ale bude mít život věčný“, a také, že: „nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce“, staví své učedníky před zásadní rozhodnutí. Buď přijmou ono neslýchané tvrzení, že mají jíst jeho tělo a pít jeho krev, což je pro Židy nemyslitelné, nebo jej odmítnou (a tím i jeho nebeského Otce) a tím odmítnou i nabídku spásy a věčného života. Všichni se od něho odvrací, to co tvrdí je pro ně nepřijatelné – odvrací se i ti nejbližší, ti, které jmenovitě povolal, kteří jej doprovázeli a byli svědky tolika divů, uzdravení a zázraků. Na ně se obrací: „I vy chcete odejít?“
Petr, předák mezi apoštoly, odpoví za všechny; vydá svědectví víry v Ježíšovo božství. Jakoby se opakovalo ono Petrovo vyznání v Césareji Filipově, kdy za všechny vyznal tutéž víru v Ježíše, coby Syna Božího: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ (Mt 16,16) Nyní je třeba toto vyznání v Ježíše – Božího Syna, naplnit. Potvrdit věrností. Podobně jako Izraelité v Sichemu prohlásili své: „Daleko, ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům“ stejně tak odpovídá Petr: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“
Starozákonní lid se rozhodl pro věrnost Hospodinu a jeho zákonu a přikázáním. Novozákonní učedníci se rozhodli pro věrnost Kristu a jeho, byť nepochopitelným, slovům o chlebu života a příslibu věčnosti.
Ježíš, toto ztělesněné Boží slovo („A slovo se stalo tělem …“) je pro učedníky – a pro všechny, kdo v něj uvěří, „Slovem života“. To za všechny křesťany, tehdejší i dnešní, vyznává Petr kdesi na břehu Genezaretského jezera. „Ty máš slova věčného života. Ty jsi Svatý Boží!“
Závěr tohoto vyznání vede k rozhodnutí se pro následování Krista, pro cílenou blízkost s ním, ať to stojí, co to stojí. Kam bychom šli? Jít cestou s Kristem, byť se míjí s našimi plány a představami, byť mnohdy nevíme kam; byť mnohdy (stejně jako Kristovi současníci) nerozumíme a nechápeme, co a proč po nás víra a věrnost Kristu požaduje. Protože není jiné cesty, než s Ním.
Petr nemohl tušit, že sděluje největší z pravd o smyslu a náplni lidského života. Totiž, že kráčet cestou bez Krista, znamená minout se s cílem našeho pozemského putování. Kam bychom šli? Není jiné cesty, není kam jít.
Začal jsem dnešní úvahu s pojmy manifest a rozhodnutí.
Stejně jako Josue v prvém čtení vyhlásil manifest o Bohu, Stvořiteli a zachránci izraelského lidu, vydává i Ježíš jakýsi manifest o Synu člověka: „Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a život.“ Po vyznání víry starozákonního lidu v Hospodina následuje rozhodnutí lidu: „Daleko ať je od nás myšlenka, abychom opustili Hospodina a sloužili cizím Bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh.“
Po vyznání Ježíše: „Nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce!“, následuje rozhodnutí Petra a učedníků (a to i navzdory tomu, že mnozí od Krista odešli): „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“
My jsme uvěřili! Dovolil bych se přenést do současnosti. Čemu a komu jsme uvěřili my? Koho a co chceme následovat?
Při každém „Vyznání víry“ (Credu) vyznáváme (manifestujeme) víru v Boha, v Ježíše Krista, Ducha svatého; v církev, ve svátosti, v odpuštění hříchů, vzkříšení mrtvých a v život věčný. To je manifest naší víry. Podle uvedeného schématu: vyznání a z něho plynoucí následné rozhodnutí by mělo v našem životě následovat každodenní rozhodnutí následovat Ježíše. Důsledně žít svůj život víry a být věrní. Ano, věrní! (Věrnost má stejný slovní a obsahový základ jako víra.) A jak by se naše věrnost měla prakticky projevovat? Třeba tím, že nebudeme opouštět víru, kdykoli budeme pro ni pronásledováni, znevýhodňováni, zesměšňováni. Že církev, tuto snoubenku Kristovu neopustíme, kdykoli nebudeme rozumět jejím rozhodnutím; kdy nebudeme souhlasit s tím, jak žije; kdy budeme pohoršeni způsobem života jejích služebníků. Kristus, nebeský Ženich, nazývá církev svoji nevěstou – a je jí věrný. My jsme svým křtem uzavřeli rovněž jakousi svatební smlouvu s Kristem a jeho církví – a tak, aniž bychom zavírali oči nad pochybeními církve, aniž bychom omlouvali neomluvitelné a přitakávali ke hříchům a slabostem ostatních křesťanů, si buďme vědomi onoho Petrova: „Pane, kam bychom šli?“
Tak, jako manželství stojí na věrnosti manželů, tak také náš vztah ke Kristu a jeho církvi stojí na naší věrnosti. Zachovat ji, je mnohdy náročné. Ale zpronevěřit se jí, by znamenalo jít cestou bez ideálů, bez víry, a tak se minout s cílem svého života. Věčného života.
Jiří Vojtěch Černý
