Naší cestou a naším životem je Kristus
Lk 24,13-35
Středa v oktávu velikonočním
Dnes se, namísto u Skutků apoštolských zastavím u evangelia, protože je jednak krásné (ale taky dlouhé) a hlavně, čte se při večerní mši sv. o neděli Zmrtvýchvstání, ta se však slouží málokdy. A tak nám tento velikonoční evangelní klenot zůstává jakoby utajen. Vždyť zpráva o putování Pána spolu s učedníky do Emauz i jeho poznání při lámání chleba, je pro nás tak poučná a plná radosti.
Začněme hned úvodem evangelia: „bylo prvního dne po sobotě“ – tedy hned v neděli ráno. Tito učedníci, kteří důvěrně znali Krista a kteří jej nejspíš doprovázeli, nyní z Jeruzaléma doslova utíkají. Bývalo zvykem se v Jeruzalémě zdržet ještě týden po svátcích Paschy, ale tito utíkají pryč z místa, kde prožili největší zklamání, to když jejich Mistra, o němž byli přesvědčeni, že je Mesiášem, ukřižovali. A teď je v Jeruzalémě doslova „pálí půda pod nohama“. Příčinou jejich útěku může být strach, nikdo neví, jak se Velerada ve své proradnosti zachová, a co když začne pronásledovat i Ježíšovi učedníky? A tak, plní skleslosti jdou bok po boku, a co je přirozenějšího, než že mluví o tom, čeho jsou plní. Vždyť ty ranní zprávy o prázdném hrobu, o tom, jak se prý ženy potkali s živým Ježíšem, a všechno to dění kolem, jeden opravdu neví, co si má o tom myslet. A tak rozmlouvají, hledají spolu odpovědi na nevysvětlitelné… Tu se k nim přidá další poutník, ale na tom není nic divného. Je zvykem putovat pohromadě. Ale tenhle, ten snad „spadl z višně“… On vůbec nic neví o tom všem, co se v posledních dnech v Jeruzalémě událo, čeho je plné celé město! Potřebují, tolik potřebují ze sebe dostat všechnu tu nejistotu, to napětí. Vylíčit všechny ty události, jež se staly… Ježíš jde s nimi a naslouchá. Trpělivě, pokorně. Až teprve když ti dva ze sebe dostanou všechny své nejistoty, pochybnosti a nezodpovězené otázky, začne pomalu a soustavně s vysvětlováním. „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci!“ A potom začne, ne tak, že by je postavil před hotovou věc – JÁ JSEM TO, ale tím, že podle knih Písma (které oni všichni, na rozdíl od nás, znají) dokazuje, že Mesiáš musel přijít a trpět. Že jeho Božským údělem bylo být nepřijat a nepochopen.
Do Emauz je to nějakých 12 km, takže měl dost dlouhou dobu na výklad. Ale ti dva, ti by chtěli poslouchat dále. V blízkosti tohoto zvláštního poutníka je tak dobře a bezpečně. A tak, když chce jakoby pokračovat dále, pozvou jej, aby s nimi zůstal, vždyť se už připozdívá a den se nachýlil….
Až teprve, když sednou ke stolu a vytvoří společenství, když se Ježíš ujme role toho, který láme chléb, teprve nyní se jim otevřou jakoby oči a oni poznají. Vždyť je to Pán! „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma!?“
Ti, kteří utekli ze společenství apoštolů, ze společenství církve, se teď honem navrací. Nedívají se na námahu, na čas, na nic okolo. Tu zprávu o setkání se Vzkříšeným je třeba předat apoštolům. Nakazit je tou radostí, tím poznáním, že Ježíš zmrtvýchvstal a je uprostřed nich! Mezitím se Ježíš také zjevil apoštolům za zavřenými dveřmi Večeřadla, takže i oni uvěřili.
Tento úryvek Lk evangelia je doslovnou katechezí. Poučuje nás o tolika základních pravdách naší víry.
Tak např.:
• pouze ve společenství církve, ochotném naslouchat Božímu slovu se zjevuje Ježíš v jeho středu
• pouze při lámání chleba – dnes bychom řekli eucharistii, je možné prožít společenství s ním
BOŽÍ SLOVO a EUCHARISTIE jsou v samém středu společenství putující církve. A kam, že to všichni spolu s Kristem spějeme? Přece domů! Do domu Otcova! Žádný útěk od církve, od Krista, od svátostí kamsi do Emauz, nás nezachrání, naopak. Kristus je tam, kde jsou bratři pohromadě, spojeni poutem jedné víry a vzájemného bratrství. Nezapomeňte prosím nikdy na to, že naší CESTOU, naším ŽIVOTEM je KRISTUS.
Jiří Vojtěch Černý
