Následování Krista

Mdr 9,13-19

Lk 14,25-33

23. neděle v mezidobí

Po hostině, při které Ježíš pronesl ono netradiční konstatování o tom, že je lépe volit poslední a nikoli přední místa (a jistě nejde jen o hostiny) spolu s výrokem, že „kdo se ponižuje, bude povýšen, a kdo se povyšuje, bude ponížen“, pokračuje tento božský učitel dvěma výzvami a dvěma příklady, které pokaždé završuje výčtem vlastností těch, kteří „nemohou být jeho učedníky“.

Co tedy vlastně znamená být Kristovým učedníkem? Nejspíš zásadní životní hodnotu, vždyť jinak by Ježíš nemluvil s takovou naléhavostí a nekladl by tak náročné podmínky. Být jeho učedníkem, učit se od něho – to znamená dát životu smysl, a proto je zapotřebí žít jako Kristus. Také dát životu směr a cíl a to vyžaduje jít za Kristem! Tato vysoká meta, se ovšem neobejde bez oběti: - zřeknutí se všeho, a to dokonce i nejbližších vztahů („Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, svou ženu, děti, bratry a sestry, ano i sám sebe); - nesení kříže a následování Krista. („Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou …“) Jako Kristův učedník j třeba se Kristu důsledně připodobnit ve všem, následovat jej, jít za ním! To není maličkost. To vyžaduje odvahu, odhodlání, rozhodnost, také prozíravost a uvážlivost. A právě tyto naposled zmíněné a veskrze potřebné vlastnosti vykresluje Ježíš v obou příkladech.

Lidé všech dob dobře vědí, že k vytvoření jakéhokoli díla, k postavení věže, domu, k válečnému vítězství a zejména vítězství nad sebou samým a svými slabostmi, zkrátka ke zvládnutí jakéhokoli úkolu, je zapotřebí být připraven nejen fyzicky i duševně, ale i materiálně. Pustit se do stavby, do budování díla bez potřebných prostředků s sebou nese riziko, že daný úkol nedokončím, dům nepostavím, dílo nedokončím, v boji podlehnu. Je zapotřebí „sednout si napřed a spočítat náklady, zdali na to mám“. Tomuto příkladu přece dobře rozumíme, stejně jako mu rozuměli Kristovi současníci. V materiální, profánní, rovině je nám tento příklad jasný, ale v rovině duchovní? Jak si spočítám, že „mám“na následování Krista? Že jsem připraven vykročit se svým křížem za ním, v jeho šlépějích? Upřímně řečeno, nevím. Já spíše než vím, tak tuším, že na začátku našich duchovních „kalkulací“ musí být touha. Zaujetí pro Krista. Nelpění na ničem konkrétním, materiálním, zato přimknutí se k onomu neuchopitelnému, co nás zlidšťuje a zbožšťuje zároveň. Co z nás dělá učedníky Krista. Co nám pomáhá učit se od něj a odvracet se od bludných ideologií tohoto světa.

Bez přijetí své role učedníků – a to celoživotních („učedník není nad Mistra“); bez odpoutání se od sebe, od věcí a nabídek tohoto světa, nedosáhneme na svůj nejautentičtější úděl – jít v Kristových šlépějích. Následovat jej, učit se od něho – lásce, milosrdenství, velkorysosti, nasazení se pro druhé. (Bez ohledu na jejich zásluhy, bez ohledu na naši spravedlnost, na zažitá a přitom tak přízemní měřítka a vžité předsudky…).

Nevím, jestli jsem dobře porozuměl onomu Kristovu „být jeho učedníkem“. Kdybych vzal v úvahu začátek dnešního prvého čtení z knihy Moudrosti: „Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?“, pak bych musel být na pochybách. Vždyť, cituji: „Myšlenky smrtelníků jsou nejisté a naše záměry vratké … s námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější…kdo může poznat Tvou vůli …?“ Neprotiřečí zde Kristus starozákonní knize Moudrosti? Ne, nemyslím.

Citovaný úryvek z knihy Moudrosti mluví o tom, co je nám vlastně tak blízké. Vždyť kolikrát jsme si kladli otázku, co po nás Bůh chce? Jak se v té které situaci zachovat? Zda vůbec jednáme podle Boží vůle? Jistotu vskutku, (jsme-li alespoň trochu sebekritičtí a uvážliví) nikdy nemáme. V hledání Božích cest a úmyslů tápeme ztraceni na svých pozemských cestách. S pouhým rozumem si nevystačíme. Co nám v hledání Boží vůle může pomoci? Co nám může posloužit jako kompas v labyrintu našich cest? Odpověď skrývá kniha Moudrosti, která v úryvku  prvého čtení pokračuje: „Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého ducha?“ Opravdu nám Hospodin nedal moudrost a svého ducha? Není snad Kristus ztělesněnou Boží moudrostí a není Duch sv. Božím duchem? To přeci nelze popřít! My můžeme, s jejich pomocí, nalézt odpověď na výše řečené: „Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?“ Není snad Kristovo poučení o tom, jak se můžeme stát jeho učedníky, odpovědí? Vždyť Kristus je tím nejspolehlivějším ukazatelem Boží vůle. (On ji nejen znal, on se s ní ztotožnil. On ji bezezbytku naplnil!) Kristus je naším vodítkem, kompasem, je naším Učitelem. Jen On nám může pomoci v hledání Boží vůle a naučit kráčet po Božích cestách. Což nám nedal jasné poučení v onom: - zřeknutí se všeho a všech a v nesení kříže a následování.

Mám za to, že toto je Boží vůle, to je úkol pro každého křesťana. Ale my, každý z nás, musíme zvážit, jak Ježíše Krista ve svém životě následovat. I my musíme „počítat“, jak postavit ve svém srdci Boží chrám. Jinak jej bude budovat kněz či řeholník, jinak muž, otec rodiny a jinak matka mnoha dětí. A jinak nemocný, upoutaný na lůžko.  Každý v roli a postavení, které mu zadal do rovnice jeho života Bůh. Neznámou v této rovnici je Boží vůle. Ale tuto rovnici lze „spočítat“. Jak říká Kristus: „sednout si napřed a spočítat, zdali na to mám.“ Máme na to, když správně dosadíme ono: zřeknutí se všeho, nesení kříže a následování Božího Syna.

Ano, máme na to poznat Boží úmysly, máme na to pochopit, co chce Pán! A máme na to být Kristovými učedníky a následovat svého Pána. Máme na to, vybudovat, vystavět ve své duši Boží chrám – „což nevíte, že jste chrámem Božím?“ Máme na to, nebojme se. Což neřekl Kristus: „Nebojte se!“ - „Nebojte se, já jsem přemohl svět!“ Nebojte se, „já jsem cesta, pravda a život!“ Nebojte se! 

Jiří Vojtěch Černý