Naslouchat Ježíši a nést kříže druhých

Sk 4,8-12

1 Jan 3,1-2

Jan 10,11-18

4. neděle velikonoční

Svatý Petr, tento „bouřlivák“, hřímá na nádvoří jeruzalémského chrámu: „V nikom jiném není spásy!“ Vytrženo z kontextu – takhle může mluvit jenom fanatik. A saduceové, zákoníci a Velerada, ti jej také za fanatika mají. Koneckonců, vždyť se ho také budou snažit vyléčit vězněním, bičováním – ale marně. Terapie násilného umlčování může „pročistit“ hlavu fanatikovi, ale nemůže umlčet Kristova svědka. „V nikom jiném není spásy!“ Tato Petrova slova zaznívají se stejným důrazem a stejnou platností až doposud. „V nikom jiném není spásy!“ Jedině Ježíš, Boží Syn, je pro nás garantem věčnosti a vykoupení. Opravdu: „V nikom jiném není spásy!“ (Jen nevzdělaný ignorant může prohlašovat křesťany za „fanatiky“, a občas se pravda najde, který nám titul fanatiků přišije, ale ten duchovní ubožák neví, co mluví).

Ve druhém čtení nás sv. Jan ujistí, že se „nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že už jimi jsme“! Další nádherné ujištění pro náš život. „Už teď jsme BOŽÍ DĚTI“! Máme tedy božskou důstojnost, jsme Bohu podobní, jsme právoplatnými dědici jeho království! Slova dnešní liturgie slova dopadají jako osvěžující kapky do našich vyprahlých, vyčpělých a zanesených duší.

A jako vrchol biblických textů zazní slovo Ježíše: „JÁ JSEM PASTÝŘ DOBRÝ!!!“

Čtvrtá neděle velikonoční je už tradičně nazývána „NEDĚLÍ DOBRÉHO PASTÝŘE“. Název této neděle vychází z toho, že ve všech třech ročních cyklech je čteno z evangelia sv. Jana, kde se Ježíš sám nazývá „DOBRÝM PASTÝŘEM“.

Kdykoli Ježíš mluví sám o sobě, postrádá jeho svědectví jakýkoli prvek sebechvály a pýchy a proto nás nemusí jeho sebepředstavení PASTÝŘEM, potažmo PASTÝŘEM DOBRÝM, nikterak popuzovat. Ostatně ve své době patřil pastýř k sice nejčastějším profesím, ale zato profesím bez společenského kreditu, pastýři; jakožto nevzdělaní a nepříliš praktikující náboženské zvyky, stáli na okraji společnosti. Když se tedy Ježíš prohlásí za pastýře, nedráždí tím farizejské, kněžské či zákonické špičky své doby. Jenomže, Ježíš nikdy nezůstane při zemi, on se prohlašuje PASTÝŘEM DOBRÝM a co víc, nás, křesťany, jeho duchovní následovníky, nazývá OVCEMI. Co to ale znamená, být ovcí? Vybaví se nám nejspíš obraz bečícího stáda, slepě jdoucím za svým pastýřem. Takový obraz nás nejspíš neosloví. Nechceme být vedeni, manipulováni, nechceme ztratit svou jedinečnost v tupém stádu. O toto však v Ježíšově příměru rozhodně nejde. On je ten poslední, kdož by člověkem manipuloval, znásilňoval jeho svobodnou vůli. On je PASTÝŘ DOBRÝ a nám, při podřízenosti, která je pro nás vždy neomezujícím přínosem, nabízí bezpečí, ochranu; jistou cestu bez zbytečného bloudění a hlavně, dobré pastviny s kvalitní potravou. Zase: přeloženo do dnešní řeči – nabízí nám nejkvalitnější, duchovní potravu, žádný laciný šunt, který se tváří jako hodnotný a je přitom nejenže bezcenný, ale i škodlivý. On je PASTÝŘ DOBRÝ – dokonce tak dobrý, tak mu na ovcích = na nás, záleží, že za nás dává svůj život. Není větší hodnoty, kterou lze ručit, kterou lze doložit svou lásku, než vlastní život. A Ježíš – DOBRÝ PASTÝŘ už za nás, za náš život, za naše hříchy, tuto nejvyšší kauci složil.

Abychom my i soudobí posluchači lépe pochopili, dává nám srovnání mezi pastýřem dobrým a pastýřem najatým za mzdu. A rozdíl je to zásadní. Najatý pastýř myslí na peníze, na sebe, na své koryto a na ovcích mu nezáleží. Ty jsou pro něho jenom prostředkem k získání kýženého, takže když přijde vlk, lupič, nebo v přeneseném smyslu, jakékoliv vnější ohrožení, či jenom ohrožení koryta, kariéry a pohodlí, bere nohy na ramena a utíká. Ovce v tom samozřejmě nechá, vždyť mu na nich vlastně nezáleží. Všechen zájem, všechna láska byla a je, jen předstíraná. Takovýto pastýř „naoko“ nemá k ovcím žádný vztah. Biblisté za takovéto „pastýře nájemné“ dosazují židovské zákoníky; my dnes můžeme s úspěchem dosadit naše milé pány politiky, zejména některé… (I oni by z nás chtěli mít tupé bečící stádo, které se nechá mlčky ostříhat a navrch jim dá svůj volební hlas.) Ježíš se nejenže představuje jako PASTÝŘ DOBRÝ, ale tvrdí, (a jemu jedinému to lze věřit), že ZNÁ SVÉ OVCE A JEHO OVCE ZNAJÍ JEHO. V Bibli, v myšlení své doby, znamená pojem „znát někoho“ víc, než jen poznání. Pro příklad: muž „poznává“ svou ženu, když se s ní miluje; člověk „poznává“ druhého člověka, když k němu má hluboký vztah.

(Nemůžeme ani v nejmenším pochybovat o tom, že Ježíš nás „zná“, že nás má nejen „poznané, přečtené“, ale co víc, že nás miluje.)

Nebylo by od věci si na tomto místě položit otázku, zda také MY ZNÁME JEŽÍŠE? V textu se to předpokládá: „znám své ovce a moje ovce znají mne“. Jde o „poznání vzájemné“, a jde o tak hluboký vztah mezi Kristem a námi, že jej Ježíš neváhá přirovnat ke vztahu mezi sebou a nebeským Otcem: „jako mne zná Otec a já znám Otce“. To je silné slovo, ve vztahu k Bohu jsme na stejném stupni, rovině, jako Boží Syn. Ostatně, skrze křest jsme přece Boží děti! V praxi by to znamenalo, že i my máme být ochotni nasadit se pro Boží věc, pro jeho zákony, pro Ježíše, pro víru a také pro druhé. Naše nasazení, absolutní a bezvýhradné, by totiž mělo plynout z onoho biblického „poznání“ a „poznat druhého“ je totéž, jako milovat jej, žít pro něj. V případě Ježíše naslouchat mu a nechat se vést; v případě druhých třeba i nést jejich kříže. Tohle nenajdete v žádném programu žádné strany, toto vše ukrývají pouhá čtyři Ježíšova slova: „JÁ JSEM PASTÝŘ DOBRÝ“.

Jiří Vojtěch Černý