Naslouchat tichu

Šla jsem dnes lehce zasněženou polní pěšinou. Protože bujaré oslavy nemám moc v lásce, ani konec roku pro mě není pádným důvodem k umělému kýčovitému veselí. Šla jsem tedy tiše přírodou, nechala se šlehat do tváří zimním vzduchem a poslouchala ticho. Jen ten, kdo šel někdy zimní krajinou, ví, jak zní takové zimní ticho. Nikde nikdo, nikde nic. Krása. Jen ticho, příroda a člověk.

Při pohledu na obrovskou oblohu nade mnou a širou pláň přede mnou, pod uvědoměním jistého bilancování uplynulého roku, uvědomila jsem si, jaký je každý z nás jedinečnou a láskyhodnou bytostí. Myslela jsem na všechny, kteří mi nějak vstoupili do života, cítila jsem vděčnost za to, že jsem je poznala, nebot' každé setkání - i to bolestivé, je obohacující. Cítila jsem nesmírnou pokoru před Tím, kdo nám tento požehnaný svět daroval jako domov. A zároveň odpovědnost, aby tento domov byl krásný pro co největší počet ostatních lidí. Měla jsem v srdci radost z bytí, ale i zármutek nad těmi, kteří tápou a marně se snaží najít na své životní pouti světlo. A bylo mi líto těch, kdo místo lásky sejí nenávist. Cítila jsem tolik různých emocí, až jsem měla z té přemíry slzy na krajíčku.

Prásk!!!

... poblíž zahřměla odpálená petarda a na podvečerní oblohu vystřelila první nálož barevných jiskřiček. A pak další. A další.

Ticho bylo narušeno. Rozjímání o lidské jedinečnosti bylo přerušeno pyrotechnikou. Výdobytkem to lidské produkce. Nic proti, at' si každý tráví svůj čas, jak uzná za vhodné. Jenže mám dojem, že lidé se bojí být sami. Bojí se naslouchat tichu. Ale je opravdu přínosné a duši pohlazující jen tak v klidu rozjímat. A žasnout nad světem, lidstvím, jeho krásou a paradoxy.

Andrea Novotná