Nebát se nechat unášet vanutím Ducha sv.
Iz 6,1-2a.3-8
1 Kor 15,1-11
Lk 5,1-11
5. neděle v mezidobí
Souvislost mezi prvým, sz. čtením a evangeliem, není možná na prvý poslech příliš zjevná, a přece zde jde o zásadní, společné téma. A jím je povolání obyčejného člověka k neobyčejné službě Božího slova. Povolání tak nesmírného, že člověku až podlamuje nohy a vrhá ho na kolena. Povolání tak sugestivního a autoritativního, že jej nelze přeslechnou, ignorovat, odmítnout.
Nejprve Izaiáš, velký prorok, jehož osud je neméně pohnutý, jako byl osud ostatních proroků. Izaiášovo povolání má až slavnostní ráz, odehrává se v samém srdci kultu vyvoleného lidu, v jeruzalémském chrámu, a odehrává se v atmosféře setkání nebeského s pozemským. Hospodin ve Velesvatyni jakoby odhaluje nebeský háv - jde samozřejmě o obrazné vyjádření - a chrám je naplněn jeho velebností. Otřásá se pod velebením nebeského ansámblu, oním trojím „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Čepy prahů se chvějí, chrám je naplněn dýmem... Hospodin zde není sám, jsou s ním i nebeské bytosti – serafové. (Nejsme schopni popsat, co se pod tímto pojmem skrývá, může nám napomoci základ hebrejského slova saraf=plápolat, hořet.) Tyto napůl lidské, napůl božské bytosti jsou jako plameny – a oheň v rukou serafa sehraje i důležitou roli jakési iniciace, pověření, Izaiáše k prorockému poslání. Izaiáš, pod vlivem tohoto vidění, na Hospodinovu otázku: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ okamžitě a bez zaváhání odpovídá: „Zde jsem, mě pošli!“ a seraf očišťuje jeho srdce i ústa nebeským plamenem.
Izaiášovu povolání tedy předchází něco, co se vymyká lidskému poznání. Žádný smrtelník nemůže spatřit Boha tváří v tvář. A i kdyby, tento pohled na Boží vznešenost, velebnost a všemohoucnost, by človíčka dočista zdrtil, takže by jej neunesl a on by zemřel. Takto vnímala zjevení samého Boha celá starozákonní tradice. A nyní je zde Izaiáš, který je zdrcen vědomím své lidské nepatrnosti, nicotnosti, malosti a hříšnosti: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím…“ Izaiáš je Hospodinem povolaný hlasatel božího slova, a před Bohem vskutku nemůže obstát nic nečistého. A tak zasahují serafové a rozpáleným kamenem z oltáře – (Boží blízkost pálí více, než plamen ohně, jak říká Písmo), tedy tímto kamenem, přiloženým na jeho rty, na jeho ústa, je jako člověk očištěn a vybaven Boží silou pro Hospodinova slova, která má hlásat.
Neméně neobvyklý zážitek, který se rovněž vymyká všem přirozeným zákonitostem, předchází i povolání Petra v evangeliu.
Ježíš stojí na břehu a učí. Evangelista poznamenává: „lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo“. To je scéna jak z ilustrovaného katechismu. Ježíš, Boží Syn, předává slovo Boží lačným zástupům, kteří prahnou po každém Mistrově slovu. A aby lépe slyšeli, tlačí se na něj. A opodál, dosud bezejmenní rybáři, perou sítě, čistí je od všech těch chaluh a jiné vodní chamradi. Sotva naslouchají Mistrovým slovům. Mají za sebou probdělou noc, kdy všechna jejich námaha byla marná, kdy zkrátka nechytili nic. Sotva mají tito rybáři náladu poslouchat slova onoho Božího hlasatele. Když jsou však Ježíšem požádáni, aby mu uvolnili loď a trochu s ní odrazili od břehu – to proto, aby lidé mohli dobře slyšet jeho slova, nejspíš ochotně vyhoví. A nejspíš také začnou poslouchat…
Děj však pokračuje. Když Ježíš skončí své kázání, obrátí se na rybáře, jmenovitě na Šimona, s výzvou, která se musí jevit tak zkušenému rybáři, jakým Petr nesporně byl, jako čiré bláznovství. „Zajeď na hlubinu a spusť sítě k lovení.“
Praktický Šimon se nejprve snaží tohoto rybářského amatéra přemluvit, z jeho hlediska racionálně vysvětlit, že jej vybízí k holému nesmyslu: „Mistře, celou noc jsme nelopotili a nic jsme nechytili..“ ale, a to je podstatné, tento zkušený rybář, nejspíš pro autoritu toho zvláštního Mistra, rezignuje před Kristovou výzvou, tedy: „na tvé slovo spustím sítě.“ .
Než se pozastavíme nad tím, jaký tato vnímavost k Ježíšově výzvě a poslušnost k jeho slovu, přinesla výsledek, zastavil bych se ještě nad oním: „Zajeď na hlubinu!“ Co lze „chytit“ u mělkých, bezpečných břehů? Zhola, nebo téměř nic. K úspěšnému rybolovu je třeba zajet na otevřené moře, opustit bezpečí mělkých vod a spustit sítě do tmavých, neproniknutelných hlubin. Podobně je tomu i v případě duchovního života – a k tomu je Ježíš právě povolává. Klidné, mělké a bezpečné vody duchovního života, přináší s sebou právě jen onu příslovečnou povrchnost. K tomu, abychom se ponořili do modlitby, abychom nabrali ve svém duchovním životě onu potřebnou hloubku, je třeba rovněž zajet na hlubinu. Nebát se opustit zvykovost a vydat se na náročnou a nejistou Kristovu cestu. Napnout plachty své modlitby, své touhy po setkání s Pánem, a nebát se nechat unášet vanutím Ducha sv. Zanese nás do nejistých vod, do zdánlivě neproniknutelných temnot hlubiny vlastní duše – ale: jedině hluboký duchovní život může přinést své plody! V případě pastýřů církve, těchto novodobých rybářů, tzn. nejenom nalezení sebe sama, svého místa a také, právě díky své vybojované autenticitě, množství oslovených, nalezení bloudících a hledajících. A přivedení je do lůna církve. V evangeliu je to vyjádřeno oním sdělením, že: „Zahrnuli tak velké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly!“ Pro rybáře Šimona je tento nečekaný rybolov tím, co jej vrhne na kolena. Slovo Ježíšovo se naplnilo, přirozený zákon je překonán a Šimon tváří v tvář zjevnému zázraku, uskutečněnému jen na slovo Mistra, náhle cítí svou lidskou bezmocnost, nedokonalost, hříšnost. „Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný!“ Petrovo sebevědomí, vlastně celý jeho dosavadní svět, se zhroutily. Vnímá dotek božského a cítí se nehodným dále zůstávat v blízkosti Ježíše. Odejdi ode mne!, nemohu unést sílu tvého slova a tíhu tvé blízkosti, zář tvé svatosti. Tento rybářský suverén, možná poprvé v životě, zažívá své lidské omezení, svou slabost. Odejdi, Pane ode mne. Neunesu tvou přítomnost!
Avšak, právě tento Šimonův upřímný postoj pokory, je výchozím bodem, z něhož se bude dále odvíjet síla, už ne Šimona, ale Petra – rybáře lidských duší. Petrova kapitulace před Kristem se završuje výzvou Mistra: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“
To, že Petr, a jeho společníci, Jakub a Jan, nechají své lodě, své sítě, své jediné živobytí na břehu a jdou za Ježíšem, je jakýmsi vyvrcholením tohoto osudového setkání s Ježíšem, vtěleným Božím SLOVEM, které změní celý jejich další život a v posledku udělá z bezvýznamných galilejských rybářů pilíře světové církve.
Izaiáš, stejně jako Petr, prožili podobnou zkušenost. Byli osloveni Bohem a síla božího slova proměnila jejich život. Stali se novými lidmi, s novým posláním. Vydali se na cestu od známého k neznámému; od jistého k nejistému; od vnější úspěšnosti k mnohým prohrám. Ale, mají sílu vyjít na tuto cestu božího povolání v moci ujištění: „NEBOJ SE, JSEM S TEBOU!“ Toto slovo povzbuzení, ujištění, současně i neodolatelné výzvy, jim dá sílu naplnit to, co od nich Bůh žádá. Hlásat Boží slovo, rozhazovat sítě Boží lásky, jejímiž se stali nástroji. Už nejednat jen za sebe, ale jednat v síle a moci Božího slova.
(Stejného povolání se dostalo i sv. Pavlu, který k nám dnes pronesl svůj manifest v listu Korinťanům: „Milostí Boží jsem to, co jsem!“)
Setkání s Bohem, nahlédnutí za oponu lidského horizontu, nezbytně přivádí člověka k poznání – a uznání – své malosti, slabosti, nicotnosti. Avšak právě tento zážitek s Boží přesažností,; tento záblesk Božího světla má moc člověka proměnit. Vrhnout jej v pokoře na kolena. A tento prožitek, tato upřímná pokora, je pro nás odrazovým můstkem pro to, abychom i my, s vírou v ono „Neboj se, já jsem s tebou“ nepřeslechli jedinečnou Kristovu výzvu: „Pojď za mnou!“ a dokázali přemoci sebe sama a naplnit své osobní životní poslání. Nebojme se nechat za sebou všechno zbytečné, povrchní a mělké, a s pokorou jděme po naší osobní a jedinečné, (nepopírám, že náročné), cestě, k níž nás všechny Ježíš ve křtu povolal, případně, k níž, opět zcela osobně a jedinečným způsobem, povolal ty, které si vybral jako rybáře, jako pastýře, pro svůj lid.
Jiří Vojtěch Černý
