Nebojme se a vydejme se na cestu

Lk 3,1-6

2. neděle adventní                                 

Velkou postavou adventu je předchůdce Páně – Jan Křtitel. Předchází jej při ohlášení jeho početí (rovněž archandělem Gabrielem, avšak o šest měsíců dříve); předchází jej při započetí veřejné činnosti; předchází jej svou mučednickou smrtí. Dnes jsme v Lukášově evangeliu slyšeli o tom, kterak Jan, a za jakých historických okolností: „uslyšel na poušti Boží slovo“.

Lukáš své evangelium začíná tím, že jeho děj zasadí do historických souvislostí. „V patnáctém roce vlády Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše …“ Samá jména tehdejších VIP potentátů a významných měst a míst. A po tomto výčtu mocných a významných, lakonické: „uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův“. Bezvýznamný syn bezvýznamného kněze z Ain Karem, a ještě k tomu na poušti, místě pustém, neobydleném a neúrodném. Pravý opak výše zmíněných. Jan v tichu pouště slyší Boží slovo –ano, slovo Boží lze zaslechnout pouze v tichu, ve vyprázdněném vnějším prostředí i ve vyprázdněném nitru, prostém všeho povrchního, zbytečného, sebestředného. „Jan uslyšel Boží slovo.“

 U tohoto výrazu stojí za to se zastavit. Starší a výstižnější překlady uváděly: „Slovo Boží se stalo Janovi …“  Jakobychom slyšeli ozvěnu onoho: „A Slovo se stalo tělem …“ Boží slovo se v člověku stává. A proměňuje ho. Vede ho k jednání. Ke změně smýšlení. Je dynamické, ne takové, které na chvilku zaměstná uši … Jan v síle tohoto slova – Božího slova, odchází z pouště a přichází do osídlených míst, k řece Jordánu, aby Boží slovo uvedl ve skutek.

Hlásá křest pokání na odpuštění hříchů. A užívá slov proroka Izaiáše: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině cestu pro našeho Boha. Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy …“ (Iz 40,3-4) Když tato slova hlásal Izaiáš, měl vizi návratu ujařmeného národa zpět na Sión, pod vedením Hospodina - a používal příměrů své doby – před vozy panovníka šel zástup otroků, který urovnával cestu, zasypával díry a srovnával hrboly. U Jana Křtitele však dostávají slova jiný význam, už ne urovnání prašných cest, ale urovnání nitra a svědomí. Jan Křtitel dává těmto slovům silný morální akcent. Srovnat hory pýchy, zahladit hříchy a nepravosti, narovnat pokřivené vztahy. S tím konvenuje i „křest pokání na odpuštění hříchů“. A jako důsledek takového jednání – „A každý člověk uzří Boží spásu!“

Dát lidem spásu – to byl motiv Janova hlásání a křtu pokání; dát lidem spásu a vykoupení, to byl důvod Kristova života a utrpení. A v neposlední řadě, dosáhnout spásy – to je cíl naší existence.

Adventní doba, to je liturgický čas přípravy na příchod Spasitele. Náš život je v tomto smyslu také takovým adventem, připravujeme se na setkání se Synem člověka, Spasitelem a Soudcem na konci svého života. A průvodcem je nám nejen Jan Křtitel, také naši křestní patroni v nebi, slova Písma i ti, kteří kráčejí naší životní poutí spolu s námi. Ti všichni nám ukazují směr, vytyčují a urovnávají cesty. Avšak kráčet cestou svého života musíme my sami. Každý sám za sebe. Bez pokání, bez víry, naděje a lásky to však nepůjde. Nebojme se a vydejme se na cestu. Amen.

Jiří Vojtěch Černý