Nebojme se otevřít své srdce Bohu a jeho hodnotám
Ez 17,22-24
Mk 4,26-34
11. neděle v mezidobí
Texty dnešní neděle jsou postaveny na protikladu – malého a velkého; slabého a mocného, a nejen to – ono malé, bezvýznamné, v sobě ukrývá nevídanou potenci, zatímco mocné je ve skutečnosti prázdné a vyčpělé. Nicméně, pěkně popořádku:
V prvém čtení prorok Ezechiel těší nepatrnou hrstku Izraelitů v babylónském vyhnanství a slibuje jim nejen znovunabytí svobody a návrat domů, ale i navrácení zaslouženého významu tohoto ujařmeného a poníženého národa. Bible sice mluví v obrazech, ale ty jsou snadno dešifrovatelné. Ezechiel nepřímo ukazuje na povýšenost a samolibost mocných, na zdánlivou všemocnost Babylónského království – zde v obrazu vysokého cedru. Avšak jen slabá větévka z jeho výhonků kdesi v koruně, zasazena na „vysoké Izraelově hoře vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem.“ Toto vidění nepotřebuje komentáře, onou slabou větévkou je zbytek rozptýleného Izraele a sám Hospodin je tím, kdo ji ulomí z vrcholku cedru, stromu to impozantního, silného a pevného a zasadí ji na tom pravém místě, na Izraelově hoře. Tam, v péči Hospodina se stane nádherným stromem nesoucím ovoce. Ezechiel ve svém proroctví předjímá nejen návrat Izraele do své pravé vlasti, ale přes závoj věků už ukazuje na příchod Mesiáše do Jeruzaléma, toho, který je přece nazýván „ratolestí z pahýlu Jesse“.
Na Ezechielovo proroctví obsahově navazuje evangelium. To nám zaznamenává autentická Kristova slova. Ježíš mluvil zcela úmyslně v podobenstvích – a právě ti maličcí, neomezení svým velikášstvím, oni obyčejní, přezíraní a bezvýznamní, mu rozumí.
Podobenství, to je vlastně příměr, příběh. Ježíš je používal přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak kvůli dobrému zapamatování; jeho posluchači byli odkázáni jen na svou paměť. A příběhy se přece jenom lépe zapamatují, nežli poučky a definice. Druhým důvodem Kristových podobenství byla – (světe div se, kam až sahá) censura. Vystoupit otevřeně proti vládnoucí, zkorumpované vrstvě zákoníků a farizeů by znamenalo být umlčen dříve, než bylo žádoucí. A tak Ježíš používá podobenství, podle hesla: „Chytrému napověz…“ Tedy, ne že by farizeové byli tak hloupí, že by neporozuměli, ale nezbylo jim pro danou chvíli nic jiného, než skřípat zuby. U podobenství, příběhů; později bajek a aforismů, se jen těžko chytá za slovíčko. Kristovým posláním však nebyla kritika náboženských předáků a vládnoucí třídy; Kristus nebyl ani ideolog, ani politický rétor. Důvodem jeho podobenství bylo předat duchovní zvěst, spirituální poselství o Božím království. Hlásat evangelium, tj. radostnou zvěst; to byla jeho úloha, to bylo jeho poslání.
A jaké je ono Boží království v jeho podání? Je jako člověk, který zaseje semeno do země. Užitečné semeno, nikoli pýr; kvalitu, nikoli plevel. A toto semeno, (které člověk nestvořil, neudělal vlastníma rukama ani nevymyslel svým rozumem) má i přes svoji nepatrnost v sobě obrovskou potenci. S Boží péčí samo klíčí, roste, jak řečeno: „člověk ani neví jak“. Člověk je v Božím díle vždy pouhým spolupracovníkem. Jeho úlohou není nic víc a nic míň, než jen zasadit dobré semeno. To je náš lidský úkol, a není nikterak malý. A potom nám nezbývá, stát opodál, avšak nikoli pasivně, ale v úžasu a zcela se spoléhajíc na Boha. Teprve, když přijde čas žní, ten pravý čas, určený Bohem, ne naši netrpělivostí, vzít srp a v pokoře dělníka žnout. Jakoby Kristus chtěl říci, že naším lidským posláním je spolupracovat s Bohem Tvůrcem, na Jeho díle, bez jalové pýchy a velikášství. Ano, jakkoli by se nám to možná zdálo málo a bezvýznamné, smyslem našeho života je zasít pravé semeno, které pak bez našeho přičinění roste a v pravý čas (o němž rozhoduje Boží prozřetelnost a nikoli naše přání a představy) sklidit kýženou úrodu z Božího pole.
To bylo, řekněme poselství prvé části evangelia: dobré semeno je třeba zasít do dobré půdy. Druhá část evangelia navazuje na Ezechielovo poselství a přiřazuje plodům správný, Boží rozměr. Malá ratolest, stejně jako maličké hořčičné semeno, jsou obrazem naší lidské slabosti a nepatrnosti. Kolem nás se mnohdy tyčí mohutné cedry, a stejně tak jsou i velká semena nabubřených slov a velkolepých slibů. Vypadají lépe – ale nepřináší kýžený užitek. Ti všichni pseudovelikáni, ti trapní duchovní trpaslíci kolem nás, ti nepřinesou užitek. Ti, obrazně řečeno, nedají ani chladivý stín svých větví, ti nepřináší klid, pokoj, bezpečí….
Boží hodnoty a měřítka jsou úplně jiné, než ty naše lidské, materiální. Ne Bůh, to my jsme jakoby postavili všechno na hlavu. Celé to naše „poručíme větru, dešti“, je přece padlé na hlavu! Boží realitou je kvalitní úroda – lidskost, pravdivost, čestnost. Boží úroda člověka povznáší a nikoli ubíjí a degraduje. Žně pro duši a ducha, onen užitek z Boží setby, na kterém jsme pouze participovali – to je obraz onoho Božího království, o němž hovoří Kristus.
Nejen Ezechiel, ale především Ježíš, poselstvím svého podobenství překračuje svoji dobu a mluví i k nám. I nás vybízí, abychom se nenechali zmanipulovat lacinými sliby, falešnou propagací, jalovým pragmatismem a mozek vymývajícím hédonismem. Vybízí nás, abychom, navzdory tomu „co se nosí“ seli v potu tváře semena malá, leč poctivá; nepatrná, leč kvalitní. A povzbuzuje všechny, aby se nespoléhali na svou sílu, ale sklonili se v pokoře před silou neskonale větší. Právě ti malí, pokorní, bezvýznamní, spíše dojdou do Božího království, i když si nejspíš v tomto bláznivém světě užijí posměchu a ústrků víc než dost.
Nebojme se otevřít své srdce Bohu a jeho hodnotám a pak v němém úžasu zdvihněme své oči k nebi. Možná tam nahoře najdeme odpověď na ty nejzákladnější otázky po smyslu lidského života. A ono je třeba si je klást. V pokoře těch, jež vědí o své bezvýznamnosti a v touze hledajících, se totiž skrývá naše skutečná velikost.
Jiří Vojtěch Černý
