Nebojme se přijmout osobní kříž

Dt 30,15-20

Lk 9,22-25

Čtvrtek po Popeleční středě

V prvém, sz. čtení, se ocitáme spolu s izraelským lidem kdesi pod Sinají, a Mojžíš – jim a přeneseně i nám - tlumočí zvláštní nabídku, či výzvu, chcete-li: „Hle, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí…“ Zvláštní volba. Dovedete si představit, že by si někdo mohl dobrovolně vybrat smrt a neštěstí? Já nikoli. Vždyť pud k zachování života je v nás nejsilnější, stejně jako touha po štěstí. Nedovedu si představit člověka při zdravém rozumu, a při smyslech, že by si vybral alternativu neštěstí, utrpení, bolesti a smrti. A přesto se tak stalo. A přesto se stále děje!

Z biblické historie víme, že lidé tím, že se přiklonili k laciným a falešným bůžkům a odvrátili se od náročného Boha, si ve skutečnosti dobrovolně vybrali smrt. A to se netýká jen starozákonního lidu a doby dávno minulé. Věřte, či nevěřte, lidé doposud, (a nepřímo i my), raději volí neštěstí a smrt. Protože život a štěstí, láska a pokoj, jsou nerozlučně spjaty s Bohem. S náročným, za všech okolností pravdivým, všemocným a nesmlouvavým Bohem. S Bohem, který všechno dává, ale také, všechno vyžaduje! Náročnost a nesmlouvavost Boha – Hospodina, mohli na vlastní kůži okusit Izraelité, když je, pro jejich pýchu, pohodlnost a natvrdlost, vodil 40 let po poušti. Náročnost a nesmlouvavost Boha – Ježíše, si mohli okusit jeho učedníci. I on, podobně jako Mojžíš pod Sinají, se obrací na své učedníky (a rovněž nepřímo i na nás) se zvláštní výzvou: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mne…“

Tato slova říká Ježíš hned poté, co byl rozpoznán jako Mesiáš. A hned vzápětí, namísto ovací a klanění, přijde ledová sprcha. Ukáže bolestnou tvář svého mesiánství. „Syn čka bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velen a učitelů Zákona, bude zabit a třetího dne bude vzkříšen.“ Jak musela tato slova ochromit apoštoly. Ale nejen to, oni jsou vyzváni k následování! Ale následování Mesiáše, (ač Pána nebe i země), není jako následování jiných panovníků. Žádné tituly, žádná protekce, žádná čestná místa pro VIP. Naopak. Cesta pronásledování, opovrhování, výsměchu, zdánlivých proher a ztrát … cesta křížová. Mojžíš, stejně jako Ježíš, tlumočí svým posluchačům výzvu k následování. Jenomže následovat Boha s sebou nese nepochopitelný paradox. „Vyvol si život nebo smrt“ – zvolím-li život, dostanu nabídku na smrt na kříži a život věčný; zvolím-li smrt, dostanu nabídku na marné živoření a trochu popela do urny, když duši a věčnost jsem prošustroval… Bůh je vždycky paradoxní, Bůh je vždycky jiný. Má pro nás připravena vždy originální a nádherná pozvání pro náš život. Jenomže – chyba je takříkajíc, na našem přijímači. My se bojíme Boží náročnosti. My se bojíme sebezáporu. My se bojíme holé pravdy. A tak opouštíme náročné Boží cesty a hledáme si snadné cestičky našeho života. Hledáme si své řešení, své pravdy. Utíkáme od nabídky osvobozujícího Kristova kříže k okovům společenských formalit a vnějších očekávání; závislostí a pýchy.

I dnes se nás – vás, i mne, Ježíš ptá: „Za koho mne pokládáš ty?“ Pokud mu odpovíme, že za Krista, Pomazaného Syna Božího, pak nám nejprve uznale poklepe na rameno, jakože jsme na to kápli, ale pak nám na ta samá ramena naloží náš osobní kříž. Prosím, nebojte se ho přijmout! Je nám ušit na míru a je přesně tak těžký, abychom jej unesli. A čím více jej budeme poznávat a přijímat, tím více nám bude připadat lehčí a život s ním, paradoxně, krásnější.

Jiří Vojtěch Černý