Nebojme se svěřit Ježíši svůj život
Iz 65,17-21
Jan 4,43-54
Pondělí po 4. neděli postní
Prorok Izaiáš nám v prvém čtení představuje to nejradostnější, co obsahuje naše víra - víra v život věčný, tajemství znovustvoření, nové bytí. Jednou bude všechno nové, nikdo už nebude vzpomínat na starý svět, protože to nové bude tak nevyslovitelně nádherné a vše přesahující. Cit.: „Hle utvořím nová nebesa a novou zemi, nebude se vzpomínat na to, co minulo, nikomu to nevstoupí na mysl.“ A dále prorok pokračuje upřesňováním, přibližováním toho úchvatného stavu. Nový Jeruzalém je totiž popis stavu, nikoli místa. Jeruzalém je pro Židy místem přebývání Hospodina, střediskem kultu, skálou na níž stojí chrám. Jako vícekrát v Písmu svatém, je i zde slučováno nebeské s pozemským, přesněji: nebeský Jeruzalém s pozemským. (To není nic neobvyklého, ostatně známe to i z úst Ježíšových, který ztotožňuje království Boží, které je v nebi, s Božím královstvím, které je uvnitř nás.)
A víra v jednoho Boha, v toto Boží království, v Syna Božího, jeho výkupnou smrt na kříži i slavné vzkříšení; víra život věčný a odpuštění hříchů – ta je základem naší víry, té víry, kterou vyznáváme v Credu; víry, která je založená na racionálním přijetí pravd víry, jak jsme se jim naučili od rodičů, z katechismu, případně studiem posvátné teologie. Tato víra je zásadní, bezesporu hraje roli v našem rozhodování a životě – ale – teď budu mluvit možná pro někoho až příliš kacířsky, ale není tou jedinou a hlavně, tou nejdůležitější vírou v našem životě. Je ještě jedna, obrazně řečeno, víra – a ta se nezakládá na učení, na rozumu; to není víra v něco, ale víra postavená na vztahu; víra, které se učíme důvěrou v NĚKOHO.
K této úvaze o dvojí víře mne inspiroval „královský úředník“ z Kány Galilejské, který oslovuje Ježíše s naléhavou prosbou o uzdravení svého syna. Tento úředník jakoby dvakrát uvěří - alespoň dvakrát je jeho uvěření v úryvku evangelia zmiňováno.
Nejprve – a to vyžadovala velkou víru a důvěru, když slyší Ježíšovo: „Vrať se domů, tvůj syn je živ.“ Tento nešťastný otec umírajícího dítěte skutečně uvěří, nečeká na žádná znamení, záruky a neprodleně spěchá ke svému synkovi. Uvěří v Ježíšovo slovo, uvěří tomu, že Ježíš chce a může jeho synka uzdravit a že tak také učiní. Nepodceňujme tuto víru, ta vyžaduje velikou důvěru. A poté je v textu evangelia zmíněno ještě jednou, že: „Uvěřil on i všichni v Jeho domě.“ To bylo poté, když se ještě na cestě domů dozvídá o jeho nečekaném uzdravení.
Víra není statický stav, víra se v nás prohlubuje, (stejně tak, jako se o ni můžeme nechat tímto světem připravit.) Víra zraje jako dobré víno a potřebuje nejen svůj čas, ale také zkušenost s živým Kristem, s Jeho slovem; pro svůj růst potřebuje živiny v podobě našich zkušeností – a paradoxně nejen vždy těch se šťastným koncem. Abych nebyl pokládán za nevzdělaného ignoranta a empirika života, potřebuje i pevný grunt základního vzdělání ve víře. Onen královský úředník je velkou postavou víry. Nejprve uvěří v Ježíšovo pouhé slovo a s pouhou důvěrou v něj se vrací domů. Tam, po setkání se silou Kristova slova s jeho důsledkem, jímž je kýžené uzdravení jeho syna, se jeho víra prohloubí v ochotu uskutečňovat to, co hlásá Ježíš. Ta prvá víra vede k uzdravení, ale ta druhá, hlubší, ta vede ke spáse.
Osobně bych si troufal vám přát, abyste od té prvé, mnohdy trochu dětinské a povrchní víry, dozráli k té, které nejen věří slovům, ale která především věří SLOVU – tj. živému, vtělenému Kristu, který může mnohem více, než jen uzdravit nemocné tělo. Kristu, který touží po uzdravení naší duše a chce nás jednou dovést domů. Tam do nebeského Jeruzaléma, jak o něm mluvil Izaiáš v prvém čtení. Nebojme se svěřit Ježíši svůj život, své touhy, naděje; svá zranění, pochybnosti, ano, i své hříchy! On nás chce, a také On jediný nás může uzdravit; jen On nás může dovést k životu věčnému v jeho království, v tomto „nebeském Jeruzalému“ a našem domově, kam jsme všichni pozváni.
Jiří Vojtěch Černý
