Nebojme se „vstát a jít k Otci“!
Joz 5,9-12
Lk 15,11-32
4. neděle postní
Známé Lk evangelium „o marnotratném synu“ – nebo lépe: „o milosrdném Otci“, (jak jej nazývají biblisté) je samotným evangeliem v evangeliu. Je to úžasný, hluboký příběh, který s sebou nese nepřeslechnutelné poučení nejen o našem hříchu, ale především o Boží bezvýhradné a bezpodmínečné odpouštějící lásce, a k tomu navíc přidává nezměrné množství povzbuzujících obrazů. Přestože je častým tématem kazatelů (mě nevyjímaje) zaměřím se na prvé, starozákonní čtení, které je, díky tomuto oblíbenému evangeliu, zpravidla opomíjeno, a to je, pro jeho, neméně zásadní význam, škoda.
Začíná Hospodinovým slovem: „DNES jsem z vás odvalil egyptskou hanbu...“ Kdykoli chce biblický autor zdůraznit význam a důležitost daného okamžiku, přelomové události, či dokonce mimořádného Božího zásahu, používá slova: DNES... (vzpomeňme např.: „dnes se naplnilo toto slovo“, „dnes je ten den spásy...“) Ono Hospodinovo „DNES“ v úvodu dnešní lekce nás přivádí do významného okamžiku v dějinách izraelského národa; totiž do dne, kdy po dlouhém a strastiplném čtyřicetiletém putování, konečně! stane Boží vyvolený lid ve své zemi – v zemi zaslíbené. V zemi, kterou jim přislíbil Hospodin a do níž je také slíbil uvést. - Pro upřesnění uvedu to, co této významné události předcházelo. Nejprve na hoře Nebo umírá Mojžíš (z níž je mu ještě dáno spatřit celou zemi) a Izraele se jako nový vůdce, ujímá Mojžíšův spolupracovník a duchovní syn, Josue. (Mimochodem, Josue, Jošua, Jehošua – to všechno jsou varianty jména Ježíš – a Josue sám je také jedním z biblických předobrazů tohoto Božího Syna.) Kněží přenesou archu přes řeku Jordán, která zázračně zastaví svůj tok a lid tak přechází „suchou nohou“ do své nové země a také do nové historické etapy. Na druhém břehu vytvoří z 12 kamenů z koryta vyschlého Jordánu kruh – Gilgál (možná obdoba kananejských kruhových svatyň), kde Josue obřeže všechny dospělé muže. Obřízka – toto viditelné znamení Hospodinovy smlouvy s vyvoleným lidem, se totiž během pobytu na poušti nekonala, a tak je tímto kultickým úkonem Boží smlouva jakoby znovu potvrzena. Všichni obřezaní muži jsou tak zasvěceni Hospodinu a přijímají, krom výsady Hospodinova lidu, také povinnosti přinášet Hospodinu oběti a jako bojovníci hájit svoji zem a své rodiny.
K přechodu Jordánu, jenž zastaví své vody a vytvoří tak hráz pro přechod božího lidu, stejně jako kdysi vody Rudého moře, s archou, se přidávají další paralely k východu z egyptského otroctví i ustanovení slavnosti Paschy. Je zde výslovně uveden 14. den měsíce nisanu (= abíbu), což byl den, kdy Izraelité, těsně před svým odchodem z otroctví, slavili své první Velikonoce a jedli Velikonočního beránka. (Potom následovalo oněch 40 let na poušti; bez plných hrnců, ale nikoli o hladu; bez chrámu, ale nikoli bez Boha.) 14. den měsíce nisanu zůstane provždy pro židovský národ nejvýznamnějším dnem, neboť bude datem největšího židovského svátku Pesahu - Paschy (a také Ukřižování Krista a také našich velikonoc, které se řídí, stejně jako u Židů, lunárním kalendářem).
Židé pod vedením Josua slaví tedy nejen první den příchodu do své Země zaslíbené, a současně také velikonoční svátky. Už nejsou utečenci, vyhnanci, kočovníci. Jsou konečně u cíle, jsou doma. Bůh je neuvěřitelným způsobem dovedl do otcovského domu. Už nebudou potřebovat pokrm shůry, už mohou sami sít a sklízet. Poprvé jedí první úrodu své země (svátky Pesahu jsou také spojeny s obětí a konzumací první úrody), přináší oběť beránka a mana – tento Boží pokrm, který je zázračně sytil po dobu jejich pobytu na poušti, přestává padat. (Bůh jim - nám všem, o půldruhého tisíciletí později, opět sešle manu - v oběti svého Syna, Beránka Božího, v Eucharistii, při Poslední večeři. Leč nepředbíhejme.)
Dvě nové generace zasvěceného Božího lidu, lidu, který vyrostl a vyzrál na poušti, kde se ve všem musel spoléhat pouze a jen na Hospodina, je konečně doma. Už jsou dospělí synové svého Otce. Jsou majitelé jeho dědictví a je na nich, zda svůj podíl využijí, nebo zneužijí. Jsou svobodní a odpovědní za své činy. Kdybychom četli v knize Jozue dál, již na dalších stránkách budeme číst o tom, jak své svobody synové Izraele zneužili. Jak se odvrátili od Otce a klaněli se bůžkům mamonu, rozkoše a smilstva. A také budeme číst o tom, jak je znovu a znovu bral Hospodin Otec na milost a vracel jim svobodu, kterou promrhali. Je tomu tak v celých dějinách vyvoleného národa, ale nejen v nich, také v dějinách celého lidstva. Tento motiv opakovaných pádů nehodných synů a otcovského odpuštění je mistrně vykreslen i v dnešním evangeliu. V podobenství „O milosrdném Otci“. V něm se skrývá tolik bezvýhradné lásky! V tomto podobenství nehraje hlavní roli prostopášný a otrhaný syn, ale milující a shovívavý otec. Otec, který přes všechno nedobré, ba ostudné, nepřestal milovat toho svého kluka. Otec, který otvírá svou náruč.
Většina z nás se ztotožní a sympatizuje s oním odpadlým, lehkomyslným a furiantským synem, který ovšem má, přes všechny lumpárny, kterých se dopustil, dobré a upřímné srdce a je schopen pokory. A na druhé straně, je nám nesympatický starší bratr, který sice nic špatného neudělal, právě naopak, je to pracant a poslušný syn, ale není schopen odpouštět, radovat se a být velkorysý. Ten mladší, marnotratný syn, má veliké štěstí. Totiž, že nepotkal jako prvního svého staršího bratra! Mohlo by všechno dopadnout úplně jinak. Ten starší a spravedlivý bratr by nejspíš spustil vodopád výčitek, počastoval by jej pohrdáním a urážkami. Ale určitě by mu neotevřel dveře domu, natož náruč. Tohle všechno ví jeho otec. A také proto čeká u okna a vyhlíží, aby byl u něho první, až se objeví. Pravá otcovská láska totiž věří, že se zbloudilý syn jednou vrátí, a je připravena ho přijmout a všechno odpustit.
Všimněte si, že v textu je řečeno, že syn šel k otci. Otec, když ho viděl, mu však běžel naproti. Vnímáte ten rozdíl mezi pojmy jít a běžet? Jak je to výstižné! Syn, pokořený svou chudobou a rozčarovaný z pozlátka světa, se pomalu a nejistě šourá domů; jeho otec, jakmile zdálky zahlédne známou chůzi a siluetu svého syna, na nic nečeká, neváhá. Běží, protože ho pohání láska. A bez podmínek a bez výčitek otevírá svou otcovskou náruč. Ani nevnímá, neslyší, synovo koktavé vyznání viny, nečeká na omluvu a vysvětlení. Hned vrací synovi vše, oč se on sám připravil - šaty, prsten, synovské výsady i místo u otcovského stolu.
Toto nádherné podobenství nepotřebuje vysvětlujících komentářů. Je nad slunce jasné, že Ježíš zde mluví o nás a o našem Otci. Všichni bez rozdílu jsme se nejednou proti otcovské Boží lásce provinili a všechny bez rozdílu nás Bůh Otec přivinul do své náruče. A to ne jednou, ale mnohokrát. A zatímco my se k Bohu přibližujeme jen pomalými, nesmělými krůčky tápavé a provinilé chůze, On k nám ve své lásce směřuje daleko rychleji. Spěchá, doslova běží vstříc s otevřenou náručí.
Každým naším návratem do otcovského domu je svátost smíření. Také jí předchází poznání našeho pochybení - zpytování svědomí, a rozhodnutí – „vstanu a půjdu k Otci“. A každé rozhřešení je, obrazně řečeno, přivinutím do Otcovské náruče. Je radostí Boha, že nás může opět přijmout za své a láskou uzdravit naše bolesti i pády. Objevme svátost smíření jako náruč Otce, náruč která povzbuzuje, obnovuje a uzdravuje. Svátost smíření je darem Otcovy lásky, je cestou zpět do otcovského domu i do domu církve. Bůh, náš milující Otec nás vyhlíží, očekává! Otázkou je, co nám na cestě k němu brání? Je to naše pohodlnost, naše pýcha, náš pocit, že si stačíme sami a že vlastně Boha, odpuštění, církev – nepotřebujeme! Moji milí, kéž bychom si my, kteří se mnohdy domníváme, jak jsme vzorní křesťané, uvědomili, že bez onoho: „vstanu a půjdu k Otci!“, nemůžeme dojít do nebeského domova. A že, ačkoli se k Bohu v modlitbě obracíme, jsme od něho neméně vzdáleni, jako onen neposlušný syn. Avšak: Otcova náruč je bezedná a stále otevřená! – nenechme se odradit zbytečnými předsudky a zábranami, a dovolme Otci, aby nás objal, políbil a přivinul do své odpouštějící náruče. Nebojme se „vstát a jít k Otci“!
Jiří Vojtěch Černý
