Nebojme se vystoupit z příšeří své bezpečné anonymity do světla Kristova

Sk 1,1-11

Mt 28,16-20

NANEBEVSTOUPENÍ                                                                    

Doba velikonoční začíná Kristovým Zmrtvýchvstáním a končí sesláním Ducha svatého. To ostatně jistě víte. Dříve však, než bude moci Duch sv. sestoupit, je zapotřebí uvolnit mu prostor – a tak Ježíš, který dokonal své poslání, vystupuje k Otci svému a našemu. A toto „vystoupení“ je předmětem dnešní slavnosti.

Budeme-li na Nanebevstoupení hledět jako na faktickou událost, máme k dispozici jen jedinou větu ve Skutcích apoštolských: „Byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí.“ To je věru příliš stručný popis na vytvoření nějaké představy, jak se vlastně ono „nanebevstoupení“ událo. „Byl vyzdvižen“ – jakou, čí silou? Kam? Jistě k Otci, vždyť oblak, který tuto událost zahaluje, je symbolem samého Boha. Pro nás však není podstatné (a dost dobře i nemožné) vědět, jak se tato událost stala. Podstatné je, proč se stala. A zde se nám nabízí už širší prostor pro uchopení této události.

V neděli jsme mohli v evangeliu slyšet Ježíše, jak se snaží připravit své nejbližší, že sice „odejde, ale zase přijde“. Toto sdělení je směřováno k jeho nadcházející smrti a následnému vzkříšení. Zazněl ovšem také příslib, že: „Otec jim dá jiného Přímluvce, který s nimi zůstane už navždy“. A v tomto příslibu je zahrnuta i dnešní událost nanebevstoupení. Po 40 dní se Ježíš učedníkům po svém Vzkříšení zjevoval, ale nyní je před nimi už definitivní odchod. Po laskavém povzbuzení apoštolů „nenechám vás sirotky“, tj. nezůstanete sami a bez pomoci, (Jan 14,18), slyšíme instrukci, zaznamenanou sv. Lukášem: „Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní.“  Učedníci zjevně nechápou, jejich uvažování je tak přízemní. Žijí v utkvělé představě, že „království“ o němž Ježíš tolikrát mluvil, bude zasazeno do pozemské reality. Že ponese stopy království, tak, jak jej znají – vládnoucí král – panovník, vládce, vojevůdce a jemu podřízený lid ve vynucené podřízenosti a poslušnosti. „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ Cožpak neslyšeli to, co Ježíš tolikrát zdůrazňoval a řekl do očí i Pilátovi: „Moje království není z tohoto světa.“ A tak, už pokolikáté, musí Ježíš usměrnit jejich představy: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil.“ „Jejich věc“ (a také naše věc) je snažit se žít tak, aby: „Boží království mohlo být mezi námi“; žít jako děti světla, v lásce a pokoji se všemi. A protože je to úkol nad naše síly, slibuje Ježíš apoštolům (i nám) Pomocníka, Přímluvce, Rádce, Učitele – Ducha sv. 

Událost Nanebevstoupení je třeba chápat v souvislosti se slíbeným Sesláním Ducha sv. Za deset dní, kdy se budou společně a v modlitbě připravovat, nastanou Letnice, které otřesou nejenom domem, v němž budou přebývat, ale celými dějinami křesťanství! Deset dní rovněž zbývá do druhého největšího židovského svátku – svátku Šavuot. (50 dní po svátku Pesahu.) Jím si Židé připomínají předání Desatera na hoře Sinaj – které se ostatně také odehrálo za hřmění a plamenů ohně (viz Ex 19,16-20).    

Leč zpět k Nanebevstoupení, tomuto rozloučení, které (více z tradice, než z Písma) situujeme na Olivovou horu, naproti hradbám jeruzalémským. Apoštolové stojí, zaskočení a užaslí, a neví, jak se s touto, nevídanou a nevysvětlitelnou, situací vyrovnat. A tu jim přichází na pomoc samo nebe, když jim posílá anděly: „Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe.“

- Jak si nevzpomenout v této souvislosti na ráno „prvního dne po sobotě“, kdy v prázdném hrobu sedí v bělostných šatech dva andělé s podobně provokující otázkou: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen“ (Lk 24,4-6)

Apoštolové, upokojeni, odchází, jak jim Ježíš přikázal, opět do večeřadla a zde proběhnou „první exercicie“ v dějinách církve. Společně, ve vzájemné jednotě a v modlitbě, se budou připravovat na slíbeného Přímluvce.

A když bude Jeruzalém opět plný poutníků o svátku Šavuot, pošle Pán slíbeného Ducha svatého a oni, nespoutaní strachem a pochybnostmi, vyjdou do přeplněných uliček Jeruzaléma a začnou, plni Ducha sv., ohnivě a nebojácně kázat o Kristu ukřižovaném a Vzkříšeném.

Apoštolové potřebují dary Ducha sv., aby mohli naplnit závěrečná slova Matoušova evangelia, tak, jak jsme je i slyšeli. „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha sv. a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny, až do konce světa.“ A učedníci, i přes své počáteční pochybnosti, vyjdou. Jakmile na ně sestoupí Duch sv., dostanou všechny potřebné dary – jazyků, aby mohli oslovit i jinozemce, stejně jako výřečnosti, aby jejich slova pronikala do srdcí posluchačů; odvahy, aby se nebáli pro Krista svědčit i přes pronásledování.

Jít, v počtu dvanácti, do celého světa a oslovit všechny národy – to je z lidského hlediska nemožné. Ne však, půjdou-li v síle a moci Ducha sv. S vědomím, že Kristus, ač očím neviditelný, je stále s nimi a uprostřed nich. Ostatně, vždyť u Boha není nic nemožného. Učedníci své poslání splnili. A my?

I pro nás platí slova Kristova: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ To není příslib jeho fyzické blízkosti, nýbrž ujištění o stálé přítomnosti mezi námi: v modlitbách, v liturgii, ve svátostech, ve svatostánku, v povzbuzení k dobrému. Křesťan nemá důvod tvrdit, že jeho život je osamělý a prázdný. Není sirotkem. Kristus je naším pomocníkem, ochráncem a průvodcem, přítelem a přímluvcem v celém našem životě, od narození po smrt a ještě dále, v Božím království. Nebojme se vystoupit z příšeří své bezpečné anonymity do světla Kristova, a v síle a moci Ducha sv. naplnit své životní poslání.

Jiří Vojtěch Černý