Nebývá nejlepším to, co je nejjednodušší

Jer 17,5-8

Lk 6,17-26

6. neděle v mezidobí

Dnešní biblické texty jsou postaveny, možno říci, na protikladech. A to ne ledajakých, ale pěkně vyostřených. Jen pro připomenutí – ve starozákonním Jeremiášovi proti sobě stojí ti, kdo jsou „požehnaní“ a proti nim „prokletí“. U evangelisty Lukáše ti, kdož jsou „blahoslavení“ proti těm, jimž je určeno nekompromisní „běda“ – a půjdeme-li do důsledků, i druhé čtení z apoštola Pavla v sobě protiklady nepřímo skrývá: ti, kdo uvěřili, žijí v naději; ti, kdo v Krista a jeho vzkříšení nevěří, jsou nejubožejší ze všech lidí.

Pokaždé jsou použita velmi silná slova, jež ve svém absolutním důsledku znamenají buď život, nebo smrt. Spásu, nebo zavržení. Vykoupení, nebo zánik v prachu a zapomnění. A právě proto, že jde o tak silná tvrzení, nadto s tak dalekosáhlými důsledky, stojí se za to u těchto slov zastavit. Protože - co je tím, co od sebe odděluje lid povolaný k blažené věčnosti a ubožáky, odsouzené k duchovnímu zániku? Vždy totéž – jejich vlastní rozhodnutí. (A tak je to se vším v našem životě, nejsme determinovanými loutkami, ale lidmi svobodnými, obdařenými rozumem, city a vůlí, kteří mají na to, se správně rozhodnout. Náš osud je v našich rukách, není nám vnucován zvenčí, jsme aktivními scénáristy svého života, ovšem, se vší zodpovědností, která z toho vyplývá.) Jsme Boží, milované děti, ale máme nedotčenou svobodnou vůli. Bůh respektuje naši jedinečnost, naši svobodu a není tím, jak je mu mnohdy podsouváno, kdo s námi manipuluje a zkouší nás kdejakou životní těžkostí. Všichni máme svobodnou volbu: buď přijmeme Boha – a posléze Ježíše, jako Pána svého života a evangelium jako svůj životní program, nebo se budeme snažit stačit si na život sami; bez Boha, bez druhých; budeme si určovat své hranice, svoji morálku sami, a ve své podstatě nebudeme věřit nikomu a ničemu, (a nemilovat nikoho, krom sebe sama).

Jeremiáš v prvém čtení stojí před těžkým úkolem - přesvědčit své souvěrce, kteří spoléhají na své síly a nedobytnost Jeruzaléma, aby se vzdali babylonskému králi a tak zachránili sebe před deportací a město před zničením. Oni však raději uposlechnou falešných proroků a Jeremiáše jako vlastizrádce umlčí. Spoléhají se na sílu městských hradeb a na ostatní, vnější okolnosti, zatímco na Hospodina nespoléhají, jinak řečeno, věří sobě a ne Bohu. Je to právě jejich trestuhodná zaslepenost, která vede Jeremiáše k použití tak silných výrazů, jako „Požehnaný člověk“- ten, který doufá v Hospodina a spoléhá na něho a „prokletý člověk“ - ten, který spoléhá na své síly a na ostatní lidi. Který svůj přízemní pohled nepozvedne s důvěrou a prosbou k Bohu a opájí se falešnou představou, že si vystačí sám. Zatímco požehnání s sebou nese život, kletba, prokletí přináší zkázu, smrt – zlořečit, proklínat někoho je projevem zla, proviněním se proti lásce. (Neproklínejte, ale žehnejte!) Jeremiáš ovšem neproklíná, on ukazuje, že prokletí je důsledkem odklonu od Boha a spoléhání se na člověka, a že s sebou přináší zánik, podobně, jako uschne strom bez vláhy na pustině. Opakem je strom zasazený u vody, který má dostatek vláhy, je silný a přináší hojné ovce, tak jako je plodný a zdravý člověk, jemuž Bůh žehná. Rozhodnutí o tom, o koho se v životě opřu, na koho budu spoléhat, čemu svěřím svoji důvěru, je pouze a jen na člověku, a ten si pak nese, zcela zákonitě, důsledky svého rozhodnutí.

Podobně jako Jeremiáš, i Ježíš v evangeliu klade proti sobě protiklady: blahoslavení jste a běda vám! My jistě chceme být oněmi blahoslavenými, kdo by také nechtěl, jenomže, a v tom je ta potíž: blahoslavení jsou ti, kterým se v plnosti dostane toho, čím zde ve světě – z vlastní volby a dobrovolně – strádají. (Ti, kdož se zříkají bohatství pro Krista, jsou už zde bohatí jeho milostí a v nebi se jim dostane království; ti, kdo hladoví budou nasyceni; kdo pláčou – nikoli fňukají nad sebou, ale jsou smutní z projevů tolikerého zla kolem, budou jásat, a odstrkovaní, pomlouvaní a hanobení zde lidmi, budou v nebi odměněni samým Bohem.)

Jako protipól k blahoslaveným, (=blaženým, šťastným) zaznívá z Kristových úst varovné Běda vám! (Běda vám, kteří si v uspokojování svých čistě lidských potřeb a svého zbytnělého ega, chcete vytvořit svůj bezcenný ráj už zde na zemi, zatímco náročným životem zde a věčnou blažeností v nebi, pohrdáte.) I zde je jediným kriteriem volba – mezi dobry pozemskými a sebestřednou pýchou; mezi náročnými dobry duchovními (morálními), o které je třeba, ne bez námahy, usilovat nebo mezi plytkostí, sobectvím a požitkářstvím, na které má Ježíš ono, až strašidelné, běda vám!

V našem životě ovšem nejsou vždy jasné hranice mezi buď a nebo. Mezi požehnáním a prokletím; mezi blažeností a záhubou. Musíme hledat skutečné, pravdivé důvody; tázat se po příčinách a zohledňovat okolnosti. Být si vědomi důsledků svých rozhodnutí, varovat se zjednodušených řešení a prosazování si jen své pravdy. Nebývá nejlepším to, co je nejjednodušší a nevede k cíli přímočaré. Zevšeobecňování a relativizace jsou cestou do pekel. Možná, až se budeme rozhodovat, neptejme se v prvé řadě, co je dobré pro mne, ale spíše, co se ode mne očekává. Nebo třeba: požehnal by tomuto Bůh?

Itinerářem na naší cestě životem nám může být Písmo svaté, ukazatelem na rozcestích Desatero, a světlem našim krokům Ježíš. Ten, který je přece světlem světa.

Jiří Vojtěch Černý