Nečekat se svým obrácením až na poslední chvíli

Iz 8,23-9,3

Žl 27,1.4.13-14

1 Kor 1,10-17

Mt 4,12-23

3. neděle v mezidobí

Máme dnes 22. ledna, a tak se, jako každoročně, spolu s celou církví, a to nikoli pouze a jen katolickou, modlíme za jednotu křesťanů. Je to iniciativa poměrně novodobá (lze o ní hovořit jako o odkazu velkého papeže Lva XIII., a pak dalších, zejména Pavla VI. či Jana Pavla II.). Křesťanské církve bolestně pociťují vzájemný rozkol, který je plodem, jak jinak, hříchu pýchy, touhy po moci a po prosazování vlastní a jediné pravdy – a tak by bylo možno pokračovat dále. Nechci dělat přednášku na téma „rozdělení církve“ – to přenechám církevním historikům a teologům, ale o rozkolech, stranictví, vzájemné netoleranci, o tom je třeba mluvit, to je bolestné téma všech, nejen církevních, společenství. A také: toto téma rozdělení, ač neplánovaně, se ozývá i v druhém čtení z pera apoštola národů, sv. Pavla. Vždyť, jak jinak vnímat jeho naléhavá slova: „Napomínám vás, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte… a dál volně parafrázuji: nehádejte se mezi sebou, nebuďte straničtí, nevymezujte se mezi sebou navzájem, neprosazujte své učení na úkor druhých…“ Jak jsou tato slova aktuální i dnes – nebo lépe, právě dnes. Sv. Pavel je sice píše rozváděné korintské církevní obci, ale stejně tak by je mohl adresovat do našich rodin, farností, potažmo celé církve a společnosti vůbec. Stále opakujeme stejné chyby a děláme stejné hříchy. Konkrétně v Korintu šlo o to, že toto mladé křesťanské společenství ovlivňovali jednotlivci, kteří se proti sobě vymezovali a zaštiťovali se učením toho kterého učitele. (Pod čarou: korintská obec pocházela z pohanů, ovlivněných antickým kultem, podle kterého ten, kdo zasvěcoval druhé do kultu boha a nového učení či mystérií, byl zároveň i jakýmsi průvodcem, vůdcem do nebe. Působil zde sv. Pavel, dále Apollos – výřečný a vzdělaný Žid snad z alexandrijské diaspory, pokřtěný křtem Janovým; dále ti, kdo se odvolávali na Petrův primát v rané jeruzalémské obci, a zřejmě ještě další kazatelé.) Na to vše má Pavel jedinou odpověď: „Je snad Kristus rozdělen?“ Pro Pavla je Kristus základem všeho, On byl pro všechny ukřižován a On zmrtvýchvstal a to je základ, jádro nejen křesťanského učení, ale především křesťanského života! A kdo jakkoli umenšuje a zpochybňuje Kristovo evangelium, se tím samým staví proti Kristu a jeho církvi. Pavel se opírá o autoritu Kristovu a slova Písma, a je ke škodě Kristovy církve, v Korintu, stejně jako v nadcházejících staletích až podnes, že v našem životě nehraje první roli Kristus a evangelium, ale touha po moci, po sebeuplatnění, po prosazení jen té své pravdy. Ať už v 11. stol., kdy došlo k rozdělení západní a východní církve, v 16. stol., kdy svět zachvátila tzv. reformace, až po dnešek, kdy jednotlivé farnosti, diecéze, společ. uskupení a politické strany, jsou rozděleny na jednotlivé, často vzájemně nepřátelské frakce, neštítící se v zájmu své pravdy používat i krajně nemorálních a nečestných prostředků. (Myslím, že pro příklady není třeba chodit daleko.) Jako lidé jsme stále stejní, podléhající své slabosti a ďáblu – vždyť už samo jeho jméno znamená rozdělení a nenadarmo jej Boží Syn nazývá Otcem lži. (Na to si vzpomeňte, až budete o druhých vynášet nespravedlivé úsudky, pomlouvat a ovlivňovat druhé – v tu chvíli hřešíte proti Kristu, Pravdě a Lásce!) Jsme křesťané, duchovní potomci Kristovi a v jeho jménu bychom měli jednat a jeho evangeliem se řídit. V opačném případě jsme pohůnci ducha zla, ať se navenek tváříme sebespravedlivěji a sebesvatěji. A neplatí to samozřejmě jen pro tu dobu, kdy jsme v kostele, ale pro celý náš život, pro naše rodiny, naše společenství. Vždyť kolik je kolem nás sobectví, tvrdosti a neústupnosti; zášti, závisti a neodpuštění. To všechno jsou důsledky nikoli dědičného hříchu, ale našeho! A plody? Rozpadlé rodiny, hádky, nesváry, v nejzazším případě války – a bezpráví a bolest a utrpení nevinných…

Nicméně, neslyšeli jsme dnes jen slova sv. Pavla, ale především slova samého Krista. A byla to slova pozvání, výzvy, adresované nám všem: „Obraťte se, neboť nepřiblížilo nebeské království!“ A pak slova adresovaná konkrétním lidem, jsou zde jmenováni – Petr, Ondřej, Jakub a Jan – „Pojďte za mnou!“ To byla ta nejdůležitější slova jejich života! A nejpodstatnějším skutkem bylo to, že skutečně poslechli, vstali od své práce, svých rodin a rybářských sítí a za Kristem šli! Kristus je povolal nikoli v centru tehdejšího kultu – v jeruzalémském chrámě, ale v Galileji pohanské, jak o ní mluví prorok Izaiáš. Ten však neskončí jen u nelichotivého pojmenování tohoto kraje za Jordánem, ale u příslibu, že právě zde, lidu zatemnělému pohanstvím, zazáří veliké světlo, které přinese mnoho jásotu a radosti. A tento příslib se naplnil v osobě Ježíše z Nazareta, který právě zde povolává na cestu světla své první apoštoly. Nepovolal však ty nejdůležitější, nejvzdělanější a nejmocnější. Povolal obyčejné rybáře, prosté a bezvýznamné lidi. A pozor! Povolává doposud! Podle stejného scénáře. Nehledá své následovníky na univerzitách ani v parlamentech. A nabízí, navenek stále stejné, zdánlivě nevýhodné, podmínky: nejistotu, nezabezpečenost, nepochopení. Kdo hledá v následování Krista, potažmo v církvi, výhody, postavení; kdo si zakládá na svém stavu – ten je vedle. A nekráčí za Kristem, ale za svou falešnou představou Krista. A – dlužno říci – ať to v životě dotáhne sebedál, ve skutečnosti daleko nedojde. Protože cílem je právě ono nebeské království, jehož nelze dojít jinak, než obrácením = změnou smýšlení, hodnot a života a následováním Krista.

Starozákonní žalm pak všem těm, kdo se rozhodnou vzít slova Kristova pozvání vážně, nabízí krásná slova útěchy a povzbuzení na cestu: „Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?“ A závěr? „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!“ Promiňte mi závěrečnou glosu: zatímco tady na světě živoří mnoho duchovních mrtvol, v nebeském království, tam jednou, po své tělesné smrti, budeme navždy živými. Jde jen o to, nečekat se svým obrácením až na poslední chvíli, mohli bychom ji promarnit. Začněme už tady a teď svým obrácením. Vždyť nebeské království, tato země živých, toto království světla, míru a pokoje, je už mezi námi, už je na dosah.

Jiří Vojtěch Černý