Nechat se proměnit žárem Jeho lásky

Sk 1,12-14

Jan 17,1-11

7. neděle velikonoční

Už třetí neděli po sobě se prodíráme náročným textem Janova evangelia, konkrétně, jeho řečí „na rozloučenou“, pronesenou po „Poslední večeři“ v Jeruzalémském večeřadle, v předvečer jeho smrti. Jde o jakýsi testament, závěť, v níž Ježíš neodkazuje, jako my, materiální statky a nemovitosti. Předmětem odkazovaného jsou duchovní hodnoty a především nájemní smlouva na celou věčnost v „domě jeho Otce“, v nebi. Adresáty jeho odkazu jsou jeho nejbližší – jak se ostatně na závěť patří, ale skrze ně a jejich prostřednictvím i všichni křesťané, bez odhledu na to naše lidské rozdělení do různých církví a denominací.

Evangelium začíná modlitebním postojem: „Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se …“ Ježíš nepozvedá oči k nebi, k obloze; on hledí dál a hloub, jeho pohled objímá pro svět neviditelného Otce. Jemu jsou ostatně určena Ježíšova naléhavá slova: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“ Co je onou hodinou? Nejspíš dokonání pozemské mise. Ježíš naplnil své poslání, splnil vůli svého Otce. Nebude však vyzdvižen na stupně vítězů a oslavován davy. On vystoupí na dřevo kříže a namísto Sláva a Hosana, bude zmanipulovaný dav křičet hanba a ukřižuj. To je kruté lidské divadlo v režii tohoto světa. Toho světa, kterému Ježíš ukázal na Otce; toho světa, z něhož pochází jeho učedníci, za něž se modlí. Modlí se, aby nepodlehli přízemním hodnotám světa, ale přijali za svůj scénář Kristova Otce, který jim dává roli na jevišti nebeského divadla. (Odpusťte mi tu divadelní terminologii.)

Dále, možná nás zarazí, že Ježíš, který nikdy nestrhával pozornost na sebe, ale svým životem, svými slovy i skutky důsledně ukazoval na Otce, tady říká: „Oslav mě…!“ Dokonce se tato prosba v různých podobách vyskytuje třikrát v dnešním úryvku evangelia. Jenomže, je třeba naslouchat či číst pozorně. Ježíš si nechce přivlastnit slávu pro sebe, on přece říká: „Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe…“ Ježíši nejde o sebe samého, ale o to, aby učedníci, skrze oslaveného Božího Syna, chválili a oslavovali jeho Otce. Ježíš ve své modlitbě také dále sděluje, jak oslaví svého Otce: tím, že vykoná vše, co měl vykonat; vše, co mu bylo uloženo.

Z Ježíšových slov vyplývá, co je podstatou Boží slávy. My si většinou myslíme, že Boží sláva, nebo, chcete-li, oslava, je to, co Bůh dostává od nás. Jak jsme kupř. krásně oslavili Boha krásnou liturgií; jak jsme mu nazdobili kostel; jak jsme kvůli němu ráno vstali na mši sv.; jakou mu děláme milost, když jdeme párkrát za rok ke zpovědi, atd., atd. Prostě, jak se před Bohem pokořujeme, jak se činíme, aby On mohl vyniknout, aby byl oslaven. Taková je naše ubohá představa o Boží slávě. Jenomže, Boží sláva nespočívá v něčem, co my dáváme Bohu. Bůh nepotřebuje naše velkolepé a velkohubé oslavy. On dává to, co obohacuje, oslavuje, nás! Boží sláva - to nejsou naše dary, ale Jeho dary! Vždyť, jestliže mu něco přinášíme, pak to nemůže být nic jiného, než to, co On napřed daroval nám! S tím korespondují další Kristova slova: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, kterés mi dal ze světa. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim.“

 Svoji modlitbu Ježíš zakončuje slovy, jimž nemohli apoštolové rozumět: „Už nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě; a já jdu k tobě.“

„Já jdu k tobě.“ Při mši svaté čteme evangelium po prvém čtení, ale chronologicky mu evangelium předchází. A prvé čtení ze Skutků apoštolů nás uvádí, možná do stejného Večeřadla, jako v evangeliu. Ale nyní sem přichází učedníci, kteří se již setkali se vzkříšeným Kristem. Už uvěřili, že žije, že ten, s nímž se už vícekráte setkali, není duch ze záhrobí, ale živý, skutečný Ježíš. Syn Boží, který však už není omezen časem a prostorem. A teď, teď jsou opět zmateni. Před jejich zraky byl Ježíš vyzdvižen do nebe. Odešel k Otci, jak jim už dříve řekl. Ale slíbil, že jim pošle Přímluvce, Pomocníka, Obhájce, ale oni se cítí tak osamocení. Jsou opět za zavřenými dveřmi, ale pohromadě. Sjednocení. Jednomyslní. Společně setrvávají na modlitbách, spolu se ženami, dokonce i s Ježíšovou Matkou Marií. Jsou plni očekávání. Ježíš jim přece slíbil, že je nenechá bez pomoci, že je nenechá jako sirotky. Očekávají Ducha pravdy, i když ještě netuší, co si pod ním představit. A ono to ani není možné. Až uplyne deset dní prvních exercicií v dějinách církve, sestoupí na ně Duch svatý v plamenech ohně, a přetaví jejich ustrašené dušičky v neohrožené hlasatele. To si připomeneme už příští neděli při oslavě Letnic. Teď se společně modlí, jsou jednotní. Ač každý (sv. Lukáš nám je i všechny vyjmenoval) je sám sebou, jedinečný, přece jsou sjednocení. To je příklad církve. Jednota v mnohosti. Jednota, která neupírá nikomu jeho individualitu a táhne společně za jeden provaz. To je ideál církve – všechno společné, všichni sjednoceni v Otci i Synu. Společně na modlitbách a v očekávání Ducha svatého, který je všechny – i nás – uvede do pravdy, a svými dary vyzbrojí pro život v plnosti. Který je, i nás, promění žárem své lásky. Už brzy pochopí, co měl Ježíš na mysli, když volal: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12,49) Ano, oheň Ducha svatého. Už brzy se dočkají. A my? My jsme se už dočkali. A jestli jsme studení a nejednotní, pak to není vina Ducha svatého, ani církve.

Jiří Vojtěch Černý