Něco končí, něco začíná
Měsíce letních prázdnin jsou za námi a školákům i středoškolákům se opět otevřely školní brány. Je dobrým zvykem, že ve většině farností se zahajuje začínající školní rok společnými modlitbami za Boží požehnání a vzýváním Ducha Svatého. Nejinak je tomu i v naší sousední farnosti v Liboci. Je přímo symbolické, že letošní první zářijový den připadl právě na neděli, takže školáci šli tentokrát dříve do kostela než do školy - tak, jak by to vlastně mělo být. Před půl devátou se scházely desítky a desítky malých i velkých školáků ke kostelu svatých Floriána a Šebastiána, který velmi úspěšně spravují oblíbení Otcové karmelitáni. Tato libocká farnost rozkládající se při severním okraji obory Hvězda je nepochybně jednou z těch nejživějších v Praze.
Před mší svatou se v popředí kostelní lodi postupně objevily desítky školních brašen a batůžků; bylo jich tolik, že utvořily hustě vyrovnaný trojnásobný půlkruh před oltářem. Otec Jeroným prohlásil, že nejen dětem, ale i těm jejich brašnám bude požehnáno, aby se v nich nosily jen dobré a užitečné pomůcky a další školní věci - a rodičům jen dobré zprávy ze školy. Během mše svaté přítomné děti několikrát hromadně přistoupily k oltáři: nejprve při homilii, pro ně určené, při níž došlo i na otázky a občas dost rozpačité, ale upřímné odpovědi; děti se účastnily i přinášení obětních darů před Obětováním a shromáždily se tam i před Proměňováním - a vytvořily veliký živý ovál kolem oltáře- či spíš kolem celého kněžiště. Mezi nimi bylo i několik těch, kteří nastupují do školy poprvé, pro něž první den školy je zlomovým dnem života. Jak si nevzpomenout na slova Spasitelova: Nechte maličké přijíti ke mně, neboť jejich je království nebeské!
Mnoho těch větších pak přistoupilo i ke Stolu Páně a ty nejmenší přivedli či přinesli rodiče s sebou, aby jejich ratolesti dostaly od podávajících křížek na čelo. Na závěr před závěrečným požehnáním kněz opět vyzval děti - a tentokrát i přítomné pedagogy a všechny ty, kteří mají podíl na školním vzdělávání, aby společně přistoupili k oltáři- a tak kromě mnoha desítek školáků přistoupilo i několik pedagogů základních škol i těch středních a dokonce i vysokoškolských. Všichni byli mile překvapeni, kolik kantorů je mezi tamními farníky.
Po mši svaté byli školáci i jejich doprovod pozváni do farní zahrady v přilehlém Malejově na společnou besedu spojenou s pohoštěním, které maminky a babičky s láskou přichystaly. Tentokrát se podávala dokonce i zmrzlina v kornoutcích!
Před koncem měsíce srpna byl povolán na věčnost jeden úžasný řeholní kněz - františkán z konventu u chrámu Panny Marie Sněžné- Otec Michal František Pometlo OFM. Dožil se 84 let a po dlouhá léta byl velice oblíbeným kazatelem i zpovědníkem v tomto významném pražském chrámu.. Zemřel v nemocnici pod Petřínem 20. srpna a rozloučení při zádušní mši svaté s poděkováním za jeho život připadlo na pondělí 2. září.
Za své křesťanské aktivity s mládeží byl v roce 1963 po prvé zatčen a odsouzen na rok do vězení. Po propuštění poznal řeholi svatého Františka a v roce 1970 tajně vstoupil do františkánského řádu, kde přijal řeholní jméno Michal. Na kněze byl vysvěcen v roce 1974 a sloužil pak jako kaplan na několika kněžských působištích. Měl značné výtvarné nadání a rád kreslil; navrhl obnovu liturgického prostoru v řadě kostelů a ke konci osmdesátých let spolupracoval s Lubošem Hruškou a Romanem Podrázským na křížové cestě pro meditační zahradu a budoucí památník obětem zla v Plzni. V roce 1983 (přesně po dvaceti letech) byl opět zatčen - tentokrát při estébácké akci „Vír“ zaměřené právě proti františkánům. Po „sametové revoluci“ Otec Michal působil nejprve v Plzni a od roku 1994 se stal kvardiánem pražského konventu u Panny Marie Sněžné, kde pak obětavě sloužil až do smrti.
Jeho pohřeb byl velkolepý - sešlo se tolik smutečních hostí, že chrám téměř nestačil; mnoho lidí bylo i v přilehlé kapli. Hlavním celebrantem zádušní mše svaté byl biskup Václav Malý; s ním koncelebrovali královéhradecký pomocný biskup J. Kajnek spolu se současným řádovým provinciálem a s několika desítkami diecézních i řádových kněží. Pohřeb se konal týž den odpoledne do františkánského hrobu na Olšanských hřbitovech. U hrobu stálo asi pětadvacet jeho řeholních spolubratrů. Zaznělo mnoho slov plných milých vzpomínek, vděku i naděje (či spíš všeobecného hlubokého přesvědčení), že Otec Michal za svůj příkladný kněžský život již došel věčné spásy. Proto jeho pohřeb nebyl pouze smutnou záležitostí rozloučení s milovaným a výjimečně dobrým člověkem, ale především radostným vyjádřením oprávněné naděje, že všichni, kdo ho měli rádi, v něm nyní mají přímluvce v nebi.
Karel Voplakal
Foto - zdroj: Helena Pěchoučková, www.pametnaroda.cz
