Nejparadoxnější projev Boží lásky
2 Kron 36,14-23
Ef 2,4-10
Jan 3,14-21
4. neděle postní
Dnešní neděli označujeme jako neděli „laetare“, což přeloženo, znamená „neděle radostná“. Pravda, do doby postní nám ta radost moc nepasuje, a přece - je důvod k radosti. V radostném, povzbudivém, duchu se, koneckonců, nesou i dnešní texty, vždyť, jakkoli jsou závažné, přináší radostné zvěsti.
Hned první čtení z knihy Kronik otevírá vyhlášení tzv. Kýrova ediktu, což nebylo nic menšího, než výzva k izraelským vyhnancům v Babylónii, aby se navrátili do své vlasti a znovu vybudovali chrám Hospodinův. Není bez zajímavosti, že tento Kýrios nebyl Žid, byl to pohan, cizinec, perský král, a přece se stává Božím nástrojem. Je strůjcem návratu zbytku Izraelitů z vyhnanství do své země zaslíbené, ale nadto ještě nepřímo přispívá i k jejich duchovní a morální obnově.
Neméně radostné je i druhé čtení, z listu sv. apoštola Pavla Efesanům. Sv. Pavel jej píše s pouty na rukou, zavřený ve vězení. Vězněný pro hlásání víry v Ukřižovaného Krista. A všechna příkoří věznění snáší s vnitřním pokojem a radostí. Vždyť hlásá a žije radostnou zvěst evangelia. Zvěst o tom, že jsme byli vykoupeni z prázdného života k životu věčnému, a to ničím jiným a menším, než krví Ježíše Krista na kříži.
„Bratři, nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtvi pro své hříchy, On nás přivedl k životu zároveň s Kristem.“ „Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni.“ To je přeci důvod k radosti: jsme spaseni. A to nikoli pro naše zásluhy, (kde bychom je také vzali?), z Boží milosti jsme spaseni. A jestliže budeme žít s Kristem tady na zemi, máme s ním přislíbené společenství i v nebi!
Vrcholným sdělením této neděle jsou Ježíšova slova v evangeliu: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Tato slova jsou jádrem, srdcem, celého Janova evangelia. Vždyť vyjadřují samý smysl Boží lásky. Sahají až na dno Božího tajemství.
A sv. Jan má odvahu odhalovat další skutečnost naší spásy: „Ježíš není naším soudcem.“ Slyšeli jsme: „Vždyť Bůh neposlal Syna na svět, aby svět soudil, ale aby byl svět skrze něho spasen!“
Ježíš není soudcem v tom smyslu, že by rozhodoval a posuzoval koho spasit a koho už ne; komu lásku dát a komu ji odepřít. Soud mezi životem a smrtí, mezi spásou a zatracením, ten nekoná Ježíš, ale my sami. Svým rozhodnutím pro Krista, či proti Kristu. Pro víru v něho, nebo jeho odmítnutí. Slyšeli jsme přece: „Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ Kriteriem soudu je tedy naše víra. Jenomže, jak se vymezuje, definuje, naše víra? Jistě nejde o víru, coby akt rozumu, poznání a informací. Víře se nelze naučit, víru je třeba žít. Evangelista Jan nám pomáhá k pochopení svým oblíbeným protikladem světla a tmy – a v důsledku i života a smrti: „Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu, než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchají zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu… Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu…“
Takže víra v Janově pojetí je vědomou snahou žít ve světle – ve světle Kristovy lásky, ve světle pravdy, kterou Ježíš ztělesňuje. Konečně, sám o sobě později řekne: „Já jsem světlo světa, kdo bude chodit v tomto světle, nezemře na věky.“ Kristus reprezentuje světlo, pravdu, život; naproti tomu tma ukrývá lež, hřích, všechno zlo a smrt. Symbolem zla je had, a o tom je řeč hned na počátku evangelia: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.“ Jen pro připomenutí, tento příměr vychází z 2. knihy Mojžíšovy, kde čteme o tom, jak Bůh seslal na věčně reptající Izraelity na poušti jako trest jedovaté hady. Když pak šli do sebe a prosili Boha, aby od nich tuto smrtící hadí pohromu odňal, Bůh tak neučinil. Ale dal jim protilék. Symbol hříchu, zla a smrti - měděného hada, který byl vztyčen na břevno podobné kříži. A co se stalo? Kdokoli byl uštknut, stačilo, aby se na tento symbol ďábelské zloby s vírou podíval, uvědomil si, co je příčinou jeho ohrožení a uzdravil se. Ježíš, vyvýšený na kříž je obrazem tohoto vztyčeného hada – každý, kdo v Krista věří, bude uzdraven z uštknutí hada – zla, hříchu, a tím bude spasen. Kříž je symbolem zla, neskonalého zla, které je schopen člověk člověku učinit. (Vždyť co jiného bylo Ukřižování Božího Syna, než ďábelská hra plná nenávisti, intrik, popření spravedlnosti, pravdy a lásky.) Avšak ukřižovaný Kristus z něho učinil svoji dobrovolnou obětí nástroj naší spásy, našeho vykoupení – a stejně jako na poušti – pohled na kříž a víra v Ukřižovaného je nejúčinnějším lékem proti zlu, proti důsledkům hříchu. Skrze kříž se nám dostalo spásy. A ukřižovaný Ježíš nám otevírá cestu k věčnosti, vždyť, jak jsme slyšeli: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Myslím, že tento nejparadoxnější projev Boží lásky nikdy nebudeme sto pochopit. Je to ostatně tajemství, a to je přece uchopitelné nikoli rozumem, ale toliko vírou. Proto je důležité věřit a snažit se žít ve světle. Ne kvůli strachu ze soudu, ale kvůli lásce k tomu, který nás osvobodil ze tmy smrti a nabídl nám světlo života. Což neříká, jak jsme slyšeli: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Jiří Vojtěch Černý
