Nejsou tato slova určena také nám?
Iz 56,1.6-7
Řím 11,13-15.29-32
Mt 15,21-28
20. neděle v mezidobí
Texty všech tří biblických čtení této neděle se točí kolem stejného tématu. Vztah Židů k pohanům; poměr judaismu k pohanství okolních kmenů a národů. Pro nás dnes téma bezvýznamné, ale ve své době bylo nanejvýš důležité, podstatné – a v případě Ježíše a jeho postoje i značně provokativní.
Začněme hned v prvém čtení. Už Izaiáš v prvém čtení projevuje na svou dobu nanejvýš otevřený vztah, on ústy Hospodina slibuje: „Cizince, kteří lnout k Hospodinu, kdo mu slouží a milují jeho jméno, kdo jsou jeho služebníky, kdo lpí na mé smlouvě, ty přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě …“ V tomto proroctví se prolíná rovina časná – jde o návrat z babylónského zajetí zpět do Jeruzaléma, na Hospodinovu horu, kde stojí Hospodinův chrám; a jednak rovina nadčasová, jednou, na konci věků, se všechny národy sejdou v nebeském Jeruzalémě, kde stojí nebeský dům, dům modlitby pro všechny národy.
Konkrétní formu pozvání pro pohany skýtá druhé čtení z listu sv. Pavla, apoštola pohanů – jak se zde sám nazývá, Římanům, kde slibuje přijetí, dar víry, všem bývalým pohanům: „Když totiž Bůh někomu něco daruje, nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože Židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.“
A jak „Bůh prokáže všem, - tedy i pohanům, milosrdenství“, to nám ukazuje Ježíš v evangeliu. Evangelní pasáž uvozuje zmínka o tom, že: „Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje“. To není tak zcela bezvýznamná okolnost. V Nazaretě, v okolí Genezaretského jezera, se Ježíš opakovaně dostává do sporu s farizeji a zákoníky. Podle jejich úzkoprsého výkladu Zákona je příliš volnomyšlenkářský, on dokonce svým jednáním Zákon porušuje! Ježíš má za sebou hned několik půtek s farizeji a dost dobře možná je už věčným dohadováním s nimi unaven. Ačkoli je vždy „usadí“ svými odpověďmi, přesto je nepřesvědčí. Naopak. Jejich agresivita narůstá, a tak odchází do pohanského kraje. Zde se nesetká s farizeji, zde žijí pohané. Ti, které Židé pokládají za méněcenné, které běžně nazývají „pohanskými psi“. A právě zde dojde k setkání s onou kananejskou (Marek píše „syroféničankou“) ženou. Žena je především matkou a tak trpí spolu se svou dcerou. Láska matky k dceři ji dá sílu překonat náboženské, názorové a společenské bariéry, a oslovit Ježíše. Co víc, ona volá, křičí, prosí. A jaká je reakce Kristových učedníků? Podobná, jako předminulou neděli. Tam se v evangeliu – tváří v tvář hladovým zástupům, zachovali podobně. Říkají, lépe radí, Ježíši: „Rozpusť zástupy“, jinými slovy: „pošli je pryč“. Ty zástupy, které je vlastně obtěžují a zaměstnávají jejich Mistra (kterého chtějí mít pro sebe). Rovněž tváří v tvář kananejské ženě (která je svým křikem obtěžuje a chce, na jejich úkor, zaujmout Mistrovu pozornost), říkají totéž: „Pošli ji pryč“. Apoštolové stále ještě nepřekročili horizont své přízemnosti, svého sobectví. „Pošli ji pryč - zbav nás té obtížné ženské, vždyť je to beztak pohanka, ať nám dá pokoj.“ Jejich přání navenek souzní s Ježíšovým postojem – Ježíš ji ignoruje, přehlíží: „On ji neodpověděl ani slovo.“ Nicméně, On ji vnímá. On dobře slyší, co na něho volá. „Pane, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ To je volání zoufalé matky, ale také – to je volání té, která věří v Ježíše, v jeho poslání. Ona používá nejvyššího titulu: „Pane“ (ten je vyhrazený jen Bohu a císaři, který se nechával zbožšťovat) a k tomu i mesiánského titulu – „synu Davidův“. A aby toho nebylo málo: „smiluj se nade mnou!“ Smilovat se nad někým může jen Bůh, Boží syn. (Ve společenském měřítku: jen císař může udělit milost.) Člověk, ten může prokázat milosrdenství, vyjádřit soucit, ale smilovat se? Ta žena dobře ví, koho má před sebou – na rozdíl od farizeů a zákoníků, kteří se tak usilovně brání přijmout pravdu o Ježíši. „Pane, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
Ježíš však nereaguje. Jeho posláním je obracet se k dětem vyvoleného národa („Obracet srdce synů k Otci.“) „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského.“
Mateřská láska je silnější, než společenské a náboženské předsudky. Ona nebohá matka, i přes odpor učedníků a Ježíšův nezájem, přistoupí k Ježíši, (není zvykem, aby žena oslovovala muže, sama k nim přistupovala) klaní se mu („jenom Pánu, svému Bohu, se budeš klanět“) a prosí jej (prosíme jen toho, kdo může naši prosbu splnit). Přesto je i nadále Ježíšova reakce odmítavá: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ (Jinak řečeno: Není správné, dávat Boží dary pohanským psům.) Jaká by byla asi naše reakce? Vždyť to je tvrdé odmítnutí, to jsou urážlivá slova. Ona pohanská matka se však neurazí. Ostatně, pohané jsou na pohrdavý, až nepřátelský postoj Židů zvyklí; nadto je to žena v orientálním prostředí, které se muži chovají k ženám přezíravě a odmítavě. Je to láska matky, je to víra v Ježíše, je to vnitřní pokora, která této ženě vloží do úst odpověď: „Ovšem Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají ze stolu jejich pánů.“ To je odpověď! Pohotová, pokorná, uctivá.
Ona žena se nebrání roli pohanského psíka, přijímá skutečnost, že Ježíš je židovský Rabbi, že stůl Židů je stolem nadřazených pánů. Prosí o kousky ze stolu, o odrobinky milosrdenství, o trošku z nadbytku. K takové odpovědi nemůže zůstat Ježíš hluchý. Tu nemůže přeslechnout. „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“
Toto setkání končí happy-endem. Posedlá dcera je pro víru a pokoru své matky uzdravena. Ježíš nadto udělil svým učedníkům další lekci o milosrdenství. Těm, které zanedlouho pošle právě k pohanům. („Jděte do celého světa, ke všem národům.“) Jakoby jim říkal: nepovyšujte se nad druhé; nedělejte rozdíly mezi lidmi, ale všem služte; buďte milosrdní, velkorysí, laskaví. Nepodlehněte pokušení vyvyšovat se nad druhé pro dary, které jste – zadarmo, jak jinak – dostali. Rozdávejte, služte, buďte milosrdní!
Mimochodem. Nejsou tato slova určena také nám?
Jiří Vojtěch Černý
