Největší a nejpodstatnější výrok, který kdy v celých dějinách lidstva zazněl

Jan 14,1-12

5. neděle velikonoční

Při poslechu (četbě) dnešního evangelia se ocitáme spolu s učedníky uprostřed „Poslední večeře“. Co všechno se při ní odehrálo! Nejprve Ježíš skloněný u špinavých nohou učedníků a umývající je, v roli posledního z posledních – a k tomu slova: „Jako jsem učinil já vám, tak čiňte i vy!“ Nato dlouhá „řeč na rozloučenou“, při které předá svůj duchovní testament a výzvu, o jejíž naplnění budeme, coby jeho duchovní žáci, škobrtavě usilovat po celý svůj život: „milujte se navzájem, tak jako jsem miloval já vás“ a také: „nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo za své bratry položí život“. A pak, ještě dříve, než se naplní největší odkaz a dar v jeho sebedarování v Eucharistii, zazní také něco bolestných poznámek. „Amen, amen, jeden z vás mne zradí…“ a také na adresu horlivého Petra po jeho sebejistém prohlášení: „Petře, Petře, ještě této noci, dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zradíš…“. Toho zvláštního večera padlo však mnohem více slov a vět. A jeden z úryvků Kristových slov této posvátné večeře, popisuje dnešní evangelium.

Je vlastně takovým pozváním na pouť. Pouť, nikoli nezávazný výlet; pouť se vším všudy – náročnou, plnou nečekaných překážek i překvapení – pouť života.

Ježíš začne tím, že svým učedníkům sdělí, pro ně jistě bolestnou, skutečnost, že je již brzy opustí, ale hned přidá slova povzbuzení a útěchy: „Ať se vaše srdce nechvěje.“ A pak jim ukáže, poodhalí, cíl jejich životní cesty: „Odcházím vám připravit místo.“ Kam? „Do domu mého Otce, kde je mnoho příbytků.“ Copak bych mohl říci, že „odcházím, abych vám připravil místo? A pak zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“

To je celý Ježíš! Vždycky něco málo poodhalí, nadchne učedníky – a pak zase naznačené zakryje rouškou tajemství – a oni, aby stále hledali, usilovali, tápali? (Vlastně stejně jako my. V tom jsme s učedníky nastejno. Nejspíš proto, že to tak má být. Že musíme žít v neustálé bdělosti, očekávání, hledání.)

Ježíš právě odhalil učedníkům (i nám) cíl jejich (našeho) pozemského putování. Do domu Otcova! Tam je náš cíl, naše spočinutí. Tam jsme očekáváni. Je tam mnoho příbytků, ano i pro nás, vždyť Ježíš odešel, aby nám je připravil!

Cíl je tedy známý, ale jak, kudy? Ten provokující Ježíš. Prý, že „cestu známe“! Více navnadit, vyhecovat, snad ani nelze. Cestu známe!? Jak ji můžeme znát! Copak jsme ji někdy šli, copak nám Ježíš dal mapu, průvodce? Ještě, že je tady nebojácný Tomáš, který se za učedníky (i za nás) odváží zeptat: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“

A teď to přijde! - „Já jsem cesta, pravda a život!“

„Já jsem cesta, pravda a život!“ Když se nad těmito slovy zamyslíme, zastavíme, tak nám snad i mohou vyrazit dech. To je přeci životní program křesťana! To je dokonalý itinerář na cestu do domu Otcova, na cestu domů.

S Kristem. V Kristu. Pro Krista.

On je cesta. Cesta vždycky vede od někudy někam; má směr a má cíl. Cíl známe. Cesta, jak k cíli dojít, skrývá mnoho neznámých. Mnoho rozhodnutí – a vzhledem k cíli, daleko důležitějších, než jen zda se dát doprava, či doleva. Na křižovatkách našeho života nejsou ukazatele směru, cestu nelemují turistické značky. A přece. I když se nevyhneme bloudění, zrádnostem terénu a úskalí neznámého (a třeba i pádu do škarpy, přímo na nos); základní směr je dán. Jím je Kristus. V praxi života, na naší cestě, stačí vlastně tak málo. V duchu (a nejlépe v Duchu sv.) se ptát: Jakou cestu by teď na mém místě zvolil Kristus? Jistě. Můžeme se mýlit, můžeme mnohdy i zabloudit. Ale s Kristem se nemůžeme minout cíle. (Vzpomeňme na Petra, kráčejícím po rozbouřeném jezeře. Dokud se dívá na Krista, kráčí vpřed. Jakmile svůj pohled upře na okolní vlny, bouři a hloubku pod sebou, přijde strach a začne tonout.) Je-li Kristus cestou, pak je třeba kráčet s pohledem upřeným cestu - na Krista.

„Já jsem pravda!“ Pravdu nenalezneme v učených knihách, ani v akademických rozpravách. Tam se lze (snad) dobrati pravdy filosofické. Ale pravdy života? Tu je možné nalézt jen v životě samém. A zase, pouze v Kristu. Konečně, i On sám sebe Pravdou nazývá, On je Pravda sama.

Nakonec: „Já jsem život!“ Tak tohle o sobě může říci opravdu jen Boží Syn – ten, který je soupodstatný s Bohem, Stvořitelem všeho živého jsoucna. On, který je život sám; který je ztělesněním samého života! Ten, v němž „žijeme, pohybujeme se a jsme“. Ten, který „oživuje dechem svých úst“. Ten, který vrací život zemřelým a povolává k životu věčnému. (Kdykoli mluvíme o životě, nemůžeme tím samým nemluvit o Kristu.)

Výrok: „Já jsem cesta, pravda a život!“ je snad největší výrok, který kdy v celých dějinách lidstva zazněl. A nejpodstatnější.

Ježíš však ještě se svou promluvou neskončil. „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ No ano, to potvrzuje předchozí slova. Jen s Kristem, v Kristu a skrze Krista lze dojít k Otci – on sám je cestou, naplněním, ztělesněnou láskou. Bez Krista, který je naším životem, opravdu nelze dojít k Otci! Jenomže učedníci (a my na tom nejsme o moc lépe), stále nechápou. „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Chudáci učedníci. Ještě nevstřebali jedno sdělení, a už je tady druhé, ještě divnější. Jak mohou znát Boha? Vždyť „Boha nikdy nikdo neviděl …“, a pak: že neznají Krista? Vždyť sedí uprostřed nich …

Další boží tajenka. Naštěstí pro ně (i pro nás) se najde další odvážlivec, který se nestydí za svůj zmatek a nechápavost: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ach Filipe, Filipe. „Tak dlouho jsem s vámi a neznáš mne?“ Oni přece Krista znají, znají jeho tvář, jeho hlas, jeho jedinečná gesta. Znají i sílu a laskavost, které z něho vyzařují. Ale znají ho? Opravdu? S bolestí si musí uvědomovat, že ho sice obdivují, milují, ale že jej neznají. Že jim ten skutečný Ježíš zůstává jakoby utajen. A právě to nezachytitelné, nepopsatelné, neuchopitelné, to je nejspíš onen obraz Otce. „Bůh je láska.“ Ježíš jim po tři roky nastavoval tvář Boží lásky, té lásky, která proudí mezi Otcem a Synem a je zdrojem života. „Kdo viděl mne, viděl Otce… nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, která slyšíte, jsou ve skutečnosti slovy Otce, který je skrze mne, Boží Slovo, sděluje. Já a Otec jedno jsme.“

A když už nechápete slova, tak přeci vidíte moje skutky. Skutky lásky. „Věřte alespoň pro ty skutky.“ Ty jsou přece viditelné, prokazatelné, uchopitelné, sdělitelné …

„Když ve mne uvěříte, skutečně uvěříte, pak budete mít stejnou moc a sílu konat to, co jsem konal já.“

Když uvěříte! Myslím, že právě nedostatek víry, důvěry v Ježíše, je překážkou na cestě k Otci – jak pro učedníky tenkrát, tak i pro nás.

„Pane, dej nám více víry! A také pokoje a lásky …“

Jiří Vojtěch Černý