Největším darem je nezištná láska a upřímné přátelství
Lk 2,15-20
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ - za svítání
Všichni ti, kteří včera v noci zavítali do kostelů (nebo díky zdravotním omezením ji sledovali prostřednictvím streamů a televize) mohli slyšet známou, a přece stále novou a svěží, zprávu o Narození Božího dítěte. V judském Betlémě, jednomu zcela chudému a bezvýznamnému páru. Příběh, který sleduje lidstvo už 2000 let s pohnutím. Příběh, který je pravým skvostem a samou podstatou Vánoc. Je nejvzácnější ozdobou na stromu života celého světa; je největším tajemstvím lásky Boha, největším darem, jaký mohl Stvořitel lidstvu dát.
Včerejší evangelium pak zakončil výron radosti a nebeský zpěv: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení…!“
Nyní je už ráno, a my se nechme vtáhnout do dalšího pokračování Božího příběhu. Pastýři, jistě užaslí nad vším tím, co se kolem nich událo; nad tím nepopsatelným světlem i andělským zpěvem, začnou jednat. Ta zpráva, všechny ty okolnosti kolem, jsou tak silné, že nelze zůstat na místě, nelze je přejít a nezareagovat na ně. Pastýři neotálí, seberou se a pospíchají dolů, z pastvin do města Betléma, aby viděli, co se tam vlastně stalo. (Naše jesličky, které vytvářeli chudí lidé, jim nadto vkládají do rukou dary pro Ježíška – jak příznačné, ti nejchudší, ti umí nejvíce obdarovávat!) A co naleznou? Prostý chlév a v něm Marii, Josefa a děťátko zabalené do slámy. Využijme atmosféry vánoc i obrazu jesliček, a zkusme se přenést do časů Ježíšových. Skloňme hlavu pod nízkým vchodem a především, ukloňme se malému děťátku. S úctou poklekněme a vzdejme hold Božskému dítěti, ale i těm dvěma chuďasům, kteří ani pořádně neví, co se to vlastně děje. Uvěřili Bohu, Hospodinu, a teď se dějí věci, že jim jde z toho hlava kolem. Tohle my neznáme. My spíše Pánu Bohu všechno nalinkujeme, jak to má udělat, a nanejvýš si stěžujeme, že pro nás zase nic neudělal. A přitom - my jsme se mu nedali šanci, jako tito dva. A proto se zas nic tak převratného a tajemného v našem životě neděje. Zastavme se v pokoře v té tmavé, nejspíš i trochu páchnoucí jeskyni, či chlévě, a rozjímejme nad vznešeným tajemstvím lásky. Bláznivé lásky Boží, která se projevila v v těch nejkrajnějších podmínkách bídy. Takové místo si vybral pro svůj příchod na svět Bůh!
Místo nejbídnější, kam lze vejít jen pokorným, vnímavým, kteří dokáží v úžasu stanout nejen nad nemluvňátkem a poznat v něm Krále všech Králů. Těm, kteří v údivu žasnou nad tím, že Bůh se zjevil světu jako slabý, bezmocný, bezbranný… Nenarodil se v teple domu, v pohodlí některé z betlémských hospod, ani v hermelínu královského paláce. Narodil se v špinavé jeskyni, vyhnán za město, (ze společnosti tzv. slušných a zbožných lidí) a jen tak pod čarou, to abych nekazil vánoční idylu, za tři desetiletí bude opět vyhnán za město a jeho tělo bude pochováno také do jeskyně skalního hrobu…
Svým narozením jakoby předjímá už svou smrt. Přinese nám spásu a vykoupení, bodejť by ne, vždyť v Betlémě se narodil světa Spasitel a Vykupitel. V absolutní chudobě se narodil, v naprosté chudobě zemře a přece – je Největším a Nejbohatším panovníkem, a jeho bohatství se nikdy nevyčerpá. Protože je to bohatství lásky a milosrdenství, a toho rozdáváním neubývá, právě naopak. Co když i nám tím chce něco říci?
Třeba, abychom tak nekoukali na vznešený či prostý původ; abychom se nenechali zmást vším tím vnějším a okázalým, co na sebe lidé navlečou a ani na to, jak se tváří. Nekrásnější ozdobou je úsměv, největším darem nezištná láska a upřímné přátelství. A největší moc a síla? Ty jsou paradoxně ve slabosti. Není ostuda být slabým, bezmocným a bezbranným. Vždyť takovým byl i náš Pán, a takovými můžeme být i my. Bohatými, protože můžeme i z mála dávat; šťastnými, protože můžeme pro druhé mnohé udělat. Spokojenými, protože v srdci můžeme mít Boží pokoj. Radostnými, protože žít naplno život, život víry, naděje a lásky, je zdrojem božské radosti.
Pastýři, o nichž byla z počátku řeč, takovými byli. Pro bohaté otrhanci z hor, pro nóbl panstvo ti obyčejní, bezejmenní pasáci. Ale oni byli vzdělanější nad tehdejší vzdělance. Ač negramotní, uměli číst z knihy Života a rozluštit tajemství Dítěte. A proto spěchají, klaní se a radují. Protože jsou čistých, pokorných srdcí. Přiučme se od nich jejich prostotě a radosti. Tito bezvýznamní outsideři své doby nám stále mají co říci. Svým postojem, jednáním, bezprostředností. A nechme se inspirovat slovy Písma: „RADUJTE SE, NEBOŤ SE NÁM NARODIL V MĚSTĚ DAVIDOVĚ NÁŠ SPASITEL A VYKUPITEL!“
Jiří Vojtěch Černý
