Několik slov o - v pořadí už třináctém - diecézním setkání seniorů v Hradci Králové
Tradiční diecézní setkání seniorů v Hradci Králové se uskutečnilo už po třinácté. Letos proběhlo ve čtvrtek 18. října. Už od půl deváté se senioři společně modlili za mír ve světě. Sešlo se jich mnoho - v kostele Nanebevzetí Panny Marie byly všecky lavice zcela zaplněny. Slavnostní mši svatou celebroval královéhradecký sídelní biskup Mons. Jan Vokál s asistencí několika diecézních kněží. Společenský význam seniorů – jejich aktivit a zkušeností - vyzdvihl ve svém projevu přímo v kostele náměstek královéhradeckého hejtmana Ing. Vladimír Derner.
Společné zasedání tentokrát proběhlo v refektáři v přízemí Nového Adalbertina. Prvním příspěvkem diecézního setkání seniorů byla přednáška pana doktora Tomana Broda, který ještě jako mladý chlapec na vlastní kůži poznal, co v praxi znamenal nacistický holokaust. V době osudných Mnichovských dohod roku 1938 byl ještě velice mladý na to, aby mohl tušit, kolik neštěstí a hrůz čeká československou židovskou komunitu v nejbližších letech. Brzy však přišel o svého otce, který si naopak moc dobře uvědomoval, do čeho se svět řítí, a na jehož nedobrém zdravotním stavu se tragicky podepsal stres z blížící se katastrofy. Začátek německé okupace zastihl jeho syna ve věku pouhých deseti let. Pan Brod vyprávěl věcně, bez emocí o tom, jak se situace židovského etnika už za „Druhé republiky“, zejména však od začátku okupace v březnu roku 1939 stále rychleji zhoršovala nejrůznějšími omezeními, zákazy a všeobecnou šikanou, ale skutečně neúnosné meze dosáhla v roce 1941 po nástupu nového zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, zapřisáhlého nepřítele a realizátora „konečného řešení židovské otázky“. Tehdy začaly transporty do městských ghet - nejprve v polské Lodži a pak zejména v Terezíně, odkud se pak připravovaly transporty „na východ“, o nichž však zatím nikdo nevěděl, že jde o transporty smrti do vyhlazovacích koncentráků. V terezínském ghetu asi šedesát tisíc Židů z počátku dokonce požívalo jakousi relativní autonomii; měli vlastní samosprávu, která se všemožně snažila aspoň trochu ulehčit děsivou situaci především mladším lidem, u nichž byl předpoklad, že snad… přežijí válku a nacistickou perzekuci. Přesto tam docházelo k četným sebevraždám ze zoufalství a k velké úmrtnosti následkem nedostatečné výživy, stísněných poměrů - zejména hygienických a s tím spojených nemocí, takže ztráty nedobrovolného obyvatelstva Terezína zakrátko činily až padesát procent. Autonomní židovská samospráva v terezínském ghetu však později dostala od nacistů hrůznou povinnost: sama musela vybírat lidi do transportů, aby splnila vynucené předepsané kvóty… Mladý chlapec se nakonec také dostal do jednoho z vlakových transportů; v nepředstavitelných podmínkách lidé cestovali o tmě, hladu a zápachu při naprosté absenci hygieny po několik dní v dobytčích vagonech až do cíle, kde je čekaly vysoké ploty z ostnatého drátu nabitého smrtícím vysokým napětím, řvoucí stráže esesmanů se samopaly připravenými k palbě a sadističtí „kápové“ s obušky rekrutovaní z kriminálních zločinců. Nastala brutální „selekce“ - roztržení rodin, které se pak už nikdy nesešly… Pan Brod měl neuvěřitelné štěstí, že všechny hrůzy lágru přežil; takové štěstí však neměla drtivá většina jeho spoluvězňů.
Po přestávce program setkání pokračoval vystoupením oblíbeného kněze - kazatele a exercitátora, premonstráta P. Ing. Miloslava Fialy. Jeho příspěvek měl mnoho společného s předešlým vystoupením: pojednával totiž rovněž o totalitě - o té další - především o perzekuci a svízelném životě církve a věřících za socialismu. Skutečnou tvář tehdejšího náboženského útlaku si dnes mnozí mladí křesťané, kteří jej sami neprožili, či jím nebyli přímo postiženi, nedokáží ani představit: vypukl plnou silou sotva tři roky po konci perzekuce nacistické. Oba totalitní režimy vždycky považovaly náboženství a církev za nepřítele číslo jedna a podle toho se i chovaly: uvěznění kněží a řeholníci, někteří i popravení, zrušené kláštery, rozprášené a vězněné řeholní komunity, zničené klášterní knihovny a zdevastované kostely i klášterní objekty, zlikvidované církevní školství a vydavatelství, odnímání státního souhlasu k duchovenské službě aktivních kněží atd. Otec Fiala přesto své vystoupení pojal poutavě a mile, často vyprávěl dokonce s humorem, bez jakéhokoli náznaku hořkosti o desítkách svých výslechů obávanou Státní bezpečností, o tom, jak mu odňali „státní souhlas“ ke kněžské službě, o tom, jak potom obtížně hledal zaměstnání, když už nesměl působit jako kněz, ale přesto pracovat musel, jak ho nakonec přece jen někde vzali za skladníka, protože podle vyjádření tamního kádrováka „faráři jakožto skladníci aspoň nekradou“. Přiznal se, jak tajně distribuoval zakázané knihy a tiskoviny v době, kdy už jako skladník pracoval - i o tom, jak často jen o vlásek unikl prozrazení. Nakonec se s úsměvem zmínil i o tom, jak po letech rád vyhověl svému někdejšímu estébáckému vyšetřovateli (který byl nyní už ovšem na „zaslouženém odpočinku“), který ho požádal o azyl v katolickém charitním domově…
Europoslankyně Ing. Michaela Šojdrová ve svém vystoupení hovořila o vzniku mezinárodního evropského společenství na základě sociálně-křesťanských principů - především v podmínkách úplného vzájemného odpuštění. Připomenula tehdejší úžasné osobnosti celoevropského významu, které se staly otci poválečných počátků evropského společenství, mezinárodního přátelství a dobrovolné spolupráce - jako byli především kancléř Konrád Adenauer, prezident de Gaule, Italové de Gasperi a Alda Moro i další křesťanští politikové. Hovořila i o současných aspektech sociální činnosti Evropské unie - zaměření na pomoc ohroženým lidem (zejména dětem) především v zemích, kde se válčí, terorizuje, kde je hlad, pronásledování křesťanů a další metly lidstva; zmínila se i o charitativní akci „Adopce na dálku“ (sama jde příkladem se svými třemi adoptovanými dětmi z „třetího světa“).
Závěrečnou částí diecézního setkání bylo poděkování seniorům a ocenění bohaté a mnohostranné činnosti Diecézního centra pro seniory, zejména jeho dlouholeté vedoucí - sympatické, velmi schopné a obětavé PhDr. Veronice Čepelkové.
„Sladkou tečkou“ za XIII. diecézním setkáním seniorů bylo příjemné posezení s cimbálovou muzikou Cimbaltrio.
Karel Voplakal
