Nemusíme podlehnout mentalitě tohoto světa

Jan 17,11-19

7. neděle velikonoční

Jakýmsi pomyslným vrcholem Janova evangelia je tzv. Kristova velekněžská modlitba. Pronáší ji ve Večeřadle při „Poslední večeři“, těsně před svým odchodem vstříc svému utrpení. Dalo by se tedy říci, že je takovým Kristovým testamentem. V závěti se zpravidla odkazuje majetek, ale odkázat lze i ideje, vyjádřit prosbu k zachování odkazu toho, co bylo pro odcházejícího důležité, zásadní. A právě v tomto smyslu lze hovořit o Ježíšově závěti.

V její první části prosí Ježíš o oslavu Otcova jména: „Otče, posvěť své jméno“ dnes konkrétně: „zachovej je ve svém jménu“ a poté zazní zásadní prosba: „aby byli jedno, jako my!“ Prosba o jednotu je zásadní prosbou, je Kristovým „posledním přáním“. Aby byli jedno! Co znamená tato prosba o jednotu? Ježíš užívá jakousi míru jednoty; míru, která nás, nedokonalé lidi, až odzbrojí: „aby byli jedno, jako my“. „Jako my jsme s Otcem jedno!“ Příkladem naší jednoty má být jednota Syna s Otcem! Jednota toho, který z Otce vychází. Který je ztělesněným Slovem Božím. Který bezezbytku plní Otcovu vůli.

Protikladem jednoty je nejednota – rozkol, napětí, hádky, stranictví, prosazování svého jediného možného názoru. Ty působí Boží nepřítel. (Ďábel – od slova dia-ballein= rozdělit.) Ten je také v Písmu nazýván „vládcem tohoto světa“. A tento svět je v Kristově závěti také vzpomenut: „Toto mluvím ještě ve světě … svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.“

Evangelista Jan nejednou hovoří o světě v jako doméně ducha Antikristova. V tomto smyslu „být ze světa“ znamená mít ducha světa, který si hoví v přízemním, tělesném, smyslovém a materiálním; který se staví proti duchovním hodnotám a tím proti Bohu a jeho Synu. A právě do tohoto světa vysílá Ježíš své učedníky (Jděte do celého světa …!) s vědomím toho, že se k nim svět bude chovat nepřátelsky (jako se choval k němu samému). „Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa.“ Nelze mít ducha Kristova, žít v jeho slově a jménu, a současně podléhat duchu světa a jeho hodnotám. To je rozpor, který se táhne dějinami lidstva a který je zde jasně vymezen: být ze světa anebo nebýt ze světa. Takto postaveno jde o Hamletovskou otázku: být ze světa - splynout s ním, podřídit se jeho hodnotám, nebo nebýt ze světa – vymanit se, utéci z něho. V evangeliu však nejde o Shakespearovo dilema. Spíše jde o to, nalézt onen „zlatý střed“, kdy budeme žít ve světě a užívat všechno co nám dává, avšak v rozumné míře nikoli pod jeho diktátem. Uchovat si ducha Kristova, zacílit na Krista své smýšlení, přijmout za svá Boží měřítka; usilovat především o to, co nám duchovně prospívá a nenechat se zmanipulovat duchem světa, který nám vnucuje své hodnoty, tak povrchní a časné. Jako ve všem, i zde nám může být Ježíš příkladem. On žil ve světě, žil náš život se vším, co přináší – kromě hříchu. Svůj zrak, svou mysl měl však upřenu k Otci; s ním v modlitbě rozmlouval. Tentýž postoj nabízí i nám. Žít ve světě (a kde také jinde?), ale nebýt ve světě, nezesvětštět. Nebýt světáci, ani „světští“. Neztratit z očí horizont věčnosti, který je nad pozemským světem.

Jsme lidé tohoto světa, ale nemusíme podlehnout mentalitě tohoto světa. Snad to má Ježíš na mysli, když říká: „Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého.“ Toho Zlého, kterého Ježíš nazývá „Otcem lži“ (a je to velmi výstižné, vždyť lež je opakem pravdy.) Sebe nazve Pravdou („já jsem cesta, pravda a život.) A v tomto duchu pak prosí Otce: „Posvěť je v pravdě, tvé slovo je pravda. Jako mne jsi poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“

Aby i oni byli posvěceni v pravdě… Ježíš posvěcený od Otce, soupodstatný s Bohem, se pro nás zasvěcuje, abychom i my byli posvěceni. V Otci, v Synu, i v Duchu svatém – vždyť oni jsou Pravdou. Slovem pravdy, která přemáhá svět!

Jak nevzpomenout slova modlitby k andělu strážnému: „Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám …“

Jiří Vojtěch Černý