Nenechat se zahltit a zviklat množstvím starostí
1 Král 19,9-13
Mt 14,22-33
19. neděle v mezidobí
Dva strhující biblické příběhy nám nabízí dnešní neděle. Jde v nich o setkání člověka s Bohem, a to vždy ve vypjaté situaci a k tomu orámované bouří a působením živlů.
Nejprve nám prvé čtení nabídlo příběh proroka Eliáše na hoře Chorebu. Zde se největší z proroků, Eliáš, v té chvíli ovšem v nezáviděníhodné situaci uprchlíka a vyhnance, setkává s Bohem. Tomuto „setkání“ předchází zázračné nasycení Božím pokrmem (což je nepřehlédnutelná narážka na eucharistický pokrm), poté 40 denní cesta přes poušť, (opět symbol – v Bibli je 40 dní dobou proměny, putování i nového začátku) která je ovšem nikoli cílenou poutí, ale ve skutečnosti útěkem před královnou Jezábel, která Eliášovi vyhrožuje smrtí. Eliáš už přešel poušť a má už, (s nadsázkou řečeno) všeho dost. Údělu utečence i posledního zbylého z Hospodinových služebníků. Dostane se až k Boží hoře Choreb, což je jiný název pro horu Sinaj. Vystoupí nahoru a hledá úkryt a odpočinutí v jeskyni. „Tu se k němu ozvalo Boží slovo: Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem.“ A pak nastane přehlídka živlů – prudký a silný vichr, zemětřesení, šlehání ohně … a přece, v těchto hrozivých přírodních jevech „Hospodin nebyl“. Byl přítomen v „šumu jemného vánku“. My bychom čekali mocného, všepřesahujícího Boha v silných znameních, on však, který cit. „trhá hory a láme skály“, přichází k slabému člověku v jemném vánku. V něm se mu člověk může přiblížit, v zemětřesení, ohni a vichřici by byl ohrožený a zranitelný. Bůh, v jehož moci je všechno stvoření, se přizpůsobuje a sklání k slabému člověku.
A v tom je, alespoň dle mého mínění, onen styčný bod s evangeliem. I tam je slabý člověk, který kráčí k Bohu uprostřed živlů a přece bezpečně.
Příběh Petra, kráčejícího po vlnách k Ježíši má rovněž svoji, ne nepodstatnou, předehru. Začít je třeba u zázračného rozmnožení chlebů a ryb, když Ježíš nasytil tisíce lidí. Ti všichni by rádi zůstali v Ježíšově blízkosti, ale Ježíš chce, přímo touží, být sám. Sám se svým Otcem. Přinutí tedy učedníky, aby jeli na druhý břeh. (Zmínka o přinucení je na místě, zkušení rybáři dobře ví, že moře je neklidné; před nimi večer a noc, a na druhou stranu asi tak 12 km. Není divu, že je musí nutit.), Sám rozpustí zástupy a odchází na horu, aby se modlil. A stráví v modlitbě s Otcem celou noc. Teprve nad ránem se vydává za učedníky. Ale jak! Tím zdánlivě nejpřímějším, avšak nejméně myslitelným, způsobem. Tedy pro nás, pozemšťany, nikoli pro Božího Syna. Kráčí po vlnách rozbouřeného moře, zatímco učedníci usilovně veslují proti větru a zápasí s vlnami a únavou. Nedivme se, že když se vedle lodi objeví postava kráčející po vlnách, začnou strachem křičet. Potřebují slyšet ono Kristovo: „Nebojte se.“ Nebojte se. „Já to jsem.“
(Nabízí se analogie se vzkříšením. I ono se odehrálo v noci, nad ránem. I ono přesahovalo hranice přirozeného a poznatelného. A i zjevení Krista ve večeřadle muselo provázet ono: „Nebojte se“, jímž Ježíš překonává strach učedníků z přízraku.)
A teď ona reakce Petrova. Přemožen silou okamžiku a Ježíšovým zjevem, pronese to své: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ (To je celý Petr. Impulsivní, nerozvážný. Dokonce, v originálu je: „Rozkaž mi!“) Ježíš, tento Pán nad živly, řekne pouhé: „Pojď!“ A Petr vystoupí z loďky a s pohledem upřeným na Pána skutečně kráčí. Je s ním, takříkajíc „na stejných vlnách“. Jenomže. Onen človíček, rybář v něm, si uvědomí, že jde po vlnách – a pod ním je hloubka až desítek metrů. A vlny. A vítr. Spustí pohled z Ježíše, uvědomí si realitu kolem sebe – a ztratí „půdu pod nohama“. Fascinace Ježíšem ustoupila přirozené skutečnosti, sílu Ježíšovy osobnosti přemohla síla větru, vln a strachu – a Petr se noří do vln. Ještě stačí vykřiknout: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš přispěchá s pomocnou rukou, postaví ho opět na nohy, a pronese svoji výtku na jeho adresu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Potom společně vstoupí na loď a teprve poté se zklidní vítr. Jinde (Mt 4,39) Ježíš zklidní vítr příkazem, nyní se zklidní Ježíšovým vstupem na loď. Učedníci se Ježíšovi, jak řečeno: „klaní a vyznávají: Jsi opravdu Boží Syn“. (Použito sloveso proskynein = padnout k nohám; výraz hluboké úcty patřící Bohu.) Setkání s nadpřirozeným, zážitek vítězství nad mořským živlem (mořský živel je pokládán za sídlo zlých mocností a sil) vede učedníky k vyznání Kristova božství a k upevnění víry v jeho božství.
Tolik biblické příběhy dnešní neděle. Oba v sobě skrývají silný duchovní náboj. Tak kupř. setkání Eliáše s Hospodinem – ne ve vichřici a ohni, ale v tichém vánku. Analogicky: s Bohem se spíše setkáme ve ztišení a samotě, než v atmosféře poutí, masových akcí a velkolepých událostí, byť s náboženským obsahem. Petr nám zase ukazuje, že k Ježíši lze přijít i ve víru těžkostí, protivenství, bolestí, nemocí – jen, to je podstatné, uchovat si víru, důvěru v Ježíše a nespouštět z něho svůj duchovní zrak. Nenechat se zahltit a zviklat množstvím starostí, vnějších aktivit a spoléháním se na své, lidské síly. Dovolit Ježíši, aby řešil naše náročné životní události svým, mnohdy nepochopitelným, způsobem. A hlavně, nespouštět z něho svůj duchovní zrak. Že nás přepadají pochybnosti, je normální, ale jde o to, nenechat se jimi pohltit a topit se v beznaději, pesimismu, komplexech a malomyslnosti, anebo třeba také v sebestřednosti, sebelítosti a vztahovačnosti. „Živly“ tohoto světa jsou silné, ale Ježíš, a důvěra v něho, je silnější. Nebojme se tedy vystoupit z lodiček svých pozemských jistot a po vlnách víry kráčet k Ježíši.
Jiří Vojtěch Černý
