„Nenechat se zblbnout“
Dt 26,4-10
Řím 10,8-13
Lk 4,1-13
1. neděle postní
V prvém čtení z 5. knihy Mojžíšovy jsme dnes zaslechli nesmírně cenný popis svátku, který patřil a dosud patří ke třem největším v Izraeli. Je to svátek ŠAVUOT - svátek, kdy Židé přinášeli do chrámu prvotiny své úrody, aby je tam s díky obětovali Hospodinu. (Takovým vzdáleným přirovnáním by mohlo být srovnání s našimi dožínkami. Přirovnání je to ovšem velmi nepřesné, neboť zde jde o kultickou slavnost, o oběť a dík Hospodinu, který člověku úrodu dal, zatímco naše dožínky jsou namnoze jen oslavou bez vděčnosti a bez Boha.) Poslechněme si, jak taková OBĚŤ Hospodinu vypadala: „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, TVÉHO Boha. Ty se ujmeš slova a vyznáš před Hospodinem, SVÝM Bohem.“ Poté následuje starozákonní vyznání víry, ve kterém každý Semita při úkonu oběti vyznával, čím je pro něho Hospodin. Činil tak způsobem vlastním své době a mentalitě, (a namísto abstraktních slov, pěkně vypočítává zázračné skutky, které Hospodin pro izraelský národ vykonal. V tomto vyznání se střídá utrpení i spása: byl potulným Aramejcem, ale Bůh skrze zaslíbení dané praotci Abrahámovi z něho učinil veliký národ; stal se otrokem v Egyptě, ale Hospodin jej zázračně vyvedl do země Zaslíbené. Na tomto kratičkém úryvku můžeme dobře vidět, jak se naše novozákonní křesťanská liturgie vyvinula ze starozákonní, židovské. I my při oběti mše sv. přinášíme před oltář své dary a i my vyznáváme svou víru, když recitujeme naše CREDO - Věřím v Boha. (Čím se ovšem lišíme je to, že nám chybí VROUCNOST. Vím, o čem mluvím. Když v našich kostelích recituje „Vyznání víry“, tak je to takové polohlasné, nemastné a neslané; není to rozhodné a zřetelné přihlášení se k tomu, v co věříme a čím žijeme. Je to pouhé odříkání, nikoli jasné, hrdé, zásadní VYZNÁNÍ.)
V druhém čtení, z listu Římanům, jde také o jakési vyznání víry. „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci, to je slovo víry, které hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse.“
Souhrnem vyznání víry dnešního novozákonního křesťana je skutečnost KRISTOVA VZKŘÍŠENÍ a tím i naší SPÁSY. Tato víra klíčí v samém centru našeho lidství, našeho JÁ - v srdci. A, jak se říká, čeho srdce plné, tím ústa přetékají. Neměli bychom si přece nechávat pro sebe tu nejpodstatnější skutečnost, a největší naději našeho života, totiž: ŽE BUDEME SPASENI! Rovněž Ježíš, Syn Boží, pronáší při pokoušení Ďáblem na poušti své Vyznání víry - víry v Boha a ve své poslání. Jeho dialog s ďáblem, jeho jasné odpovědi Pokušiteli, jsou skutečně bezprecedentním a nekompromisním „vyznáním víry“. Protože jen s vírou v duchovní hodnoty, s vírou v sílu lásky, dobra, pravdy a spravedlnosti, a s osobním nasazením a obětí, lze odporovat všem vlivům zla které jsou, a to nezastírejme, všude kolem nás.
Ďábel - Pokušitel nasadil na Krista na poušti ten nejsilnější arzenál svých zbraní. On dobře ví, koho má před sebou a tak nejprve Ježíši nabízí pokušení tělesné, a navenek tak nevinné: po 40ti denní hladovce CHLÉB – vždyť stačí tak málo, jen využít moci, schopnosti, kterou Kristus prokazatelně má. Nikoho tím přece nepoškodí. Jenomže, udělat zázrak proměnění kamene v chléb, by znamenalo předjímat mesiánské poslání a jednat proti Boží vůli a dopustit se vůči Otci neposlušnosti. (Překlad: „Jsi-li Syn Boží..“ není přesný, správně zní: „Protože jsi Syn Boží…“ a to mění situaci, jednak je zastřenou provokací, jednak by zázrak byl Mesiánským skutkem a pro ten ještě nedozrál čas.) Ježíš odpoví slovem Písma: „nejen chlebem živ je člověk“,(což jsou slova z 5. knihy Mojžíšovy, z kontextu putování Izraele po poušti. Tam Boží lid v poslušnosti k Hospodinu selhal, zde Ježíš vítězí. Později z Jeho úst zazní: „mým pokrmem je konal vůli toho, který mne poslal“.)
Druhé pokušení, pokušení moci, je rovněž nesmírně svůdné, a odolat mu může jen ryzí a pevný charakter. „Všechnu tuto moc a jejich slávu, (tj. všechna království světa), dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji komu chci“. (Zde nacházíme podobnost s Mojžíšem - Mojžíš umírá na hoře Nebo, když mu předtím Hospodin ukáže Zaslíbenou zemi, v rabínském překladu: „celý svět“.) Jenomže: všechna království světa patří Bohu, nikoli Ďáblu. Tento otec lži a polopravd (paroduje Boží slovo: „Požádej a národy ti dám do dědictví, do vlastnictví všechny končiny země“) si je neprávem přivlastňuje. A zase, nežádá po Ježíšovi až tak mnoho: všechno bohatství země jen za to, že se mu pokloní. Jenomže: klanět se přísluší pouze a jen Pravému Bohu. Kla-nět se Ďáblu, stejně jako majetku, moci a slávě, je modloslužbou.
(V tomto pokušení je klíč k pochopení všech pokušení - jde vždy o volbu mezi vůlí nepřítele nebo Boha; mezi lží či Pravdou; mezi slávou či pokorou; mezi pohodlností nebo sebezáporem; vposledku mezi lákavým zlem či náročným dobrem.)
Třetí pokušení je nejzáludnější, pro jeho pochopení je však třeba znát biblické souvislosti. Je namířeno proti samému Bohu a Ježíš se v něm má stát nástrojem, který přinutí Boha jednat, a tím porušit svou svrchovanost a absolutní svobodu. Ďábel se odvolává na slovo Písma (podle Písma se má Mesiáš objevit zjevným, ba zázračným, způsobem v chrámu - stačí zase jen tak málo, bez utrpení a námahy se představit jako Mesiáš.) a Ježíš, rovněž slovy Písma odpovídá: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Tím nejenže dokazuje svou poslušnost a podřízenost Bohu, ale současně zřetelně ukazuje na podstatu a zrůdnost pokušení. Pokořený Ďábel musí odejít: „Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času“. Pokušitel odchází, ale nebude kapitulovat - v určený čas - v čase největší zkoušky, v Getsemanech, před Veleradou, na kříži - přijde znovu. Ani tam však nezvítězí... to je ovšem už jiná kapitola, a my si ji připomeneme v závěru postní doby. Teď stojíme teprve na jejím začátku a já bych si vám v této souvislosti dovolil nabídnout krom obvyklých postních předsevzetí, poněkud jiné. Z jiného soudku, než jakým je odvažování porcí; počítání vypitých skleniček alkoholu a vykouřených cigaret; vyplachování hrnců po vepřovém a okázalou askezí bez lásky k Bohu-Tvůrci. Nabízím předsevzetí typu: „nenechat se zblbnout“ - pokušeními tohoto vyprázdněného světa a jeho bezduchou morálkou, bulvárním tiskem a komerčními televizními „kanály“ (doslova). Co třeba: každý den udělat maličký, byť sebemenší, skutek blíženecké lásky; udělat někomu (samozřejmě nezištně a neokázale) radost - a postit se - ne toliko od jídla, ale především od zbytečných slov, planých řečí, od posuzování druhých, dvojsmyslných narážek, od sebeoslavných a sebestředných řečí. Mimochodem, pokud se vám to podaří, mohu vám zaručit, že prožijete půst tak náročný a plodný, jaký jste ještě neprožili.
Jiří Vojtěch Černý
